V údolí jsem se potěšila rybníčky, jejichž výlov se letos musí obejít bez radostného setkávání místních s přespolními.
Stoupala jsem ztichlým stromovím ke studánce, kam ptáci, laně chodí pít.
Nečekaně mi zkřížily cestu dvě srnky. Sledovala jsem jejich ladné skoky a zaujala mě představa, kolik obyvatel lesa je v tuto chvíli skryto mému zraku.
Návrší nad Radenínem skýtalo výhled široko daleko.
Středem mého zájmu se stal i hrobský kostelík nad Chýnovem, rodným městem sochaře Františka Bílka.
Nebyla sobota, a tak jsem mohla vstoupit na židovský hřbitov.
Byl založen před rokem 1674 a je zde kolem 300 náhrobků.
Nápisy byly do 19. století psány hebrejsky, od poloviny 19. století dvojjazyčně hebrejsko-německy či hebrejsko-česky a ve 20. století německy či česky.
Je zde pochováno mnoho osobností. Zmíním tři. Moises Weil, rabín, zakladatel Rodu učenců. Elisabeth Libe Hauserová, zasloužilá porodní bába, která dvacet let pomáhala rodičkám bez rozdílu vyznání. MUDr. Edvard Beneš, reprezentant Spolku českých akademiků Židů v Praze, první organizace usilující o sblížení Židů s českým národem.
Cesta dolů uběhla rychle. Troufale jsem se ještě vydala do kopce zvaného malý Blaník.
Než jsem vystoupala ke kýženému vrcholu, počasí se jakoby mávnutím kouzelného proutku změnilo.
Během chvilky se zatáhla mléčná opona, v níž zůstala skryta víska i okolní svět.
Škobrtala jsem bílou tmou, ale v srdci zůstala barevná paleta podzimu.
