Po absolvování výcviku a autoškoly blízko Plzně, kde vládla šikana, stálé řvaní a hlad, jsem byl převelen do vesničky u Prahy k radaru a stěhoval jsem se právě o Štědrém dnu. V papundeklovém domku jsem se hlásil veliteli, který byl na odchodu, a tak se mě zeptal na odbornost a poslal mě, abych se ubytoval. První příjemné poznání bylo, když jsem spolubydlícím začal vykat, řekli mi, abych neblbnul, že tady se tyká. Navečer jsme nastoupili na chodbě a z kanceláře vyšel nadporučík a začal mi klást tak trochu divné otázky. Jestli už jsem jel s náklaďákem, čím se auto zabrzdí, kam zatočím volant, když chci zahnout doleva. Po každé odpovědi se zeptal, jestli jsem si s tím jistý, a napomínal ostatní nastoupené. Pak ale prozradil, že není lampasák, ale Vašek, a uniformu si vypůjčil. Klucí měli radost, že jsem jim na představení skočil, ale zároveň mi oznámili, že hned půjdu do služby.
Operátor Ivan mě zavedl do přístrojového vozu, který byl v bunkru pod zemí, a dal mi instrukce, že když spadne klapka na ústředně, zastrčím kolík a ohlásím se, tady Uran, když řeknou, dejte si Polku, zapnu radar a zavolám mu na barák. On si skočí na večeři a pak se navečeřím já. Nespustil jsem oči z ústředny a modlil se, aby se nikdo neozval. Ale co čert nechtěl, sotva odešel, klapka spadla. Třesoucím se hlasem jsem zašeptal. tady Uran, a hlasitě se ozvalo prověrka spojení, jak mě slyšíte? Odpověděl jsem, dobře, ale opět, jak mě slyšíte, tak jsem zakřičel, moc dobře. Ozvalo se: ty jseš buď blbej nebo vožralej, a zavěsil. Snažil jsem se dovolat na barák, ale marně, tam se slavilo. Čas se doslova vlekl a Ivan nikde.Teprve po půlnoci se otevřely dveře, opilý Ivánek mi poklepal na rameno, řekl dobrý, zalehl na deku na podlaze a usnul. Do rána jsem klímal na židli a hlady mi kručelo v břiše. Po návratu na barák všichni vyspávali po oslavě, tak jsem si ukrojil dva krajíce chleba, namazal marmeládou, zalehl a probudil se až k obědu.
Pak se vše obrátilo v dobré, zapadl jsen mezi kamarády, kteří nedělali rozdí mezi mazáky a bažanty, a na hladový Štědrý večer jsem brzo zapomněl. Druhé Vánoce už byly mnohem lepší, ale to by bylo jiné povídání. A ještě perlička. Z domova mi do výcviku máti poslala balík s polobotkama a vánoční cukroví, Balík mě dohonil až koncem ledna, když asi obešel hodně posádek Varšavské smlouvy a rozdrobené cukroví naplnilo obě polobotky, ale stejně jsme je vyjedli.
