Ovšem jak dávno všichni dobře víme, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. To je jasné, a proto s tím počítám.
Abych si utřídila myšlenky, vyrazím tedy na jednu ze svých oblíbených procházek. Tentokrát však musí být jen tak dlouhá, aby mi nestačila promoknout čepice na ráno umytých vlasech, protože začíná sněžit. A musím zvolit asfaltovou trasu lesního terénu, jelikož pěšiny jsou rozbahněné. Mokré vločky sněhu se zvětšují a houstnou, ale na čerstvém vzduchu v liduprázdném lese hlava pracuje mnohem líp než doma u počítače. Zejména když se soustředím na hluboký nádech nosem, krátký výdech ústy a svižný krok, nejlépe doprovázený v protipohybu výrazným střídáním paží, ohnutých v lokti. Tato dokonalá fyzická souhra však bere za své v okamžiku, kdy můj mozek zaplaví první vlna myšlenek…
Už to mám. Budu psát na téma pohlazení po duši. Přestože každý touto metaforou označuje něco jiného, evokuje v nás určitě něco příjemného, milého a veskrze pozitivního. Například krásnou hudbu, malebnou krajinu, dobrou knihu. Anebo citlivé slovo v pravou chvíli…
Zapnutím večerních zpráv v televizi uvedené možnosti končí. A já mám všechny ty jobovky ještě navýšené o komentáře, které často přehlušují samotná sdělení z obrazovky.
„Vždyť to vůbec není pravda, co to kecá?“
Manželova kritika se snáší na všechny kritizující i kritizované, ať už je to Babiš, Fiala, Kalousek nebo nová moderátorka. Snad jedině ministr Blatný před ním obstojí. Zkrátka je to jeho každodenní rituál a nemá cenu mu v něm bránit. My dva jsme jako jin a jang, voda a oheň, rozum a cit… a zatímco já hledám pohlazení po duši, on musí mít každý večer svoji dávku adrenalinu u televizního zpravodajství. Obvykle se však hned po něm vrátí do pracovny ke stříhání domácího videa a je zase klid.
Jakkoli by v jistém slova smyslu měly být pohlazením po duši i Vánoce, jsem šťastná, že už jsou za mnou. A vsadím se, že v tom nejedu sama. Letos jejich poezii koronavirus devalvoval ještě hlouběji než kdy jindy. Můj muž je v ohrožené skupině už sedm let, já jsem do ní vstoupila na Boží hod vánoční. Takže po půlroční idyle našeho putování za krásami vlasti nastal tvrdý boj o počet pozvaných dětí, vnoučat a prababiček z nejohroženější seniorské skupiny. A jelikož naše komplikovaná rodina je velmi početná, můj strach z covidu daleko menší než srdce a můj muž se zuby nehty drží vládních nařízení, byl to boj lítý a neúprosný. A tudíž i totálně vyčerpávající. Tři dny v kuchyni, tři skupiny příbuzenstva rozdělené do počtu rozumným kompromisem, sedmdesát obložených chlebíčků… Můj muž je totiž miluje. Řekla bych, že skoro nade všechno. Víte, co pronesl s plnou pusou, když dojídal po svátcích poslední z nich k snídani?
„Když mě ty chlebíčky vždycky tak pohladí po duši…“
Fakt. Nekecám. Doslova takhle to řekl. A kvůli tomu to celé píšu. Protože každé pohlazení se počítá. Tak ať jich máme v tomto roce víc než loni!
Hezké vztahy v běhu času a hlavně pevné zdraví vám přeje
HŠ
