Byl to rok 2003 a týden, kdy naši republiku zasáhla tropická horka. A já právě v den největšího vedra měla naplánovánu cestu do své rodné vesnice, kde tehdy žila má 84letá maminka a přitom jsem chtěla udělat i výjezd do vzdáleného podniku, kam jsem jezdila už delší dobu na výzkumy - měla jsem to tam domluveno telefonicky v odpoledních hodinách.
Takže v tašce veškeré vybavení pro výzkum, dárky pro maminku a ráno po páté hodině odcházím na první autobus. Po chvíli cestování se řidiči ozve hlas v mobilním telefonu, že se rozsypal běžný autobus, který objíždí vesnice a sváží lidi do práce a děti z menších míst do škol. a proto tento dálkař musí odbočit a tyto vesnice projet...
Po chvíli jsem se ocitla nečekaně ve vesnici, kam jsem chtěla jet až později, vystoupila dřív a jdu k podniku. Ovšem mimo mne tam ještě nikdo nebyl, pracovní doba začínala až za 15 minut. Ekonomka přijela po chvíli osobním autem...
Pozdravila jsem se s ní a ihned jí sdělila, proč jsem se k nim tak nečekaně dostala dálkovým autobusem dřív. Měla jsem štěstí, ve vesnici byl výpadek elektřiny, takže jsme prošli všechny otázky v pohodě - byl na mne čas.
Protože tato vesnice je v oblasti konec světa, tak mi ještě milá ekonomka poradila, že dál by mne mohli vzít pekaři. Jdu k pekárně, ale ouva - pečivo nebylo ještě upečeno kvůli poruše elektřiny, takže jdu zase dál brzkým ránem a potkávám jen lidi s hráběmi. Na konci ve vesnice se na mne usmálo štěstí v podobě bývalého spolužáka, který jel do další vesnice osobním autem do zaměstnání. Řekl mi, že když přejdu vesnici i zde, tak určitě někdo pojede do Prostějova a já se zase dostanu dál. Takže zase pochod na podpatcích celou vesnicí a zase jsem míjela jen lidi s hráběmi, protože v tropickém počasí se dalo sušit seno jen ráno.
Na konci vesnice mám další štěstí v podobě staré škodovky a řidičky, která vezla svou dceru k maturitám do Prostějova - velmi rády mne do mé rodné vesnice vzaly. A zde dojdu do domu a moje vitální mamnka mne vítá krásným horáckým nářečím:
"To je dobře, žes přejela tak brzo, rechlo se převleč - mosime jit hned hosošet seno a dat dom, abech měla na celó zemo co dávat koze..."
Nevím, jak se suší seno v Africe, ale jen já vím, jak se suší seno v tropech na Drahanské vrchovině.
Večer jsem odjela za svými do svého bydliště, spálená, vyčerpaná a úplně zničená. V tašce jsem ale měla hotový výzkum, což není vždy - protože občas - i když mám výzkum v podniku domluven, tam tam není ta správná osoba nebo není čas. Takže díky poruše autobusu, výpadku elektřiny a "tropům" jsem byla celkem úspěšná...
PS. Na titulním obrázku je dort, který dostala moje vitální maminka ke sým 80tým narozeninám.
