"Chtěl jsem přiblížit čtenářům knihy výjimečné herecké osobnosti spjaté s naším divadlem a hry, ve kterých u nás hrály. Potěšily mě četné reakce čtenářů, kteří mi psali, že díky knize si znovu oživili poutavé večery, které v Ungeltu prožili," říká v rozhovoru pro portál i60 Milan Hein.
Sám se v úvodu této výpravné knížky ptáte, kdo by si ji měl pořídit a přečíst. Jak zní odpověď?
Každý, kdo se zajímá o české divadlo. A jistě i fanoušci hvězd, o kterých v knize píši.
Vybudovat divadelní scénu v podzemí domu, jehož základy se datují až k 11. století, to chtělo notnou dávku odvahy. Můžete zavzpomínat na překážky, které jste museli tehdy zdolat?
Těch bylo! Technických, administrativních, finančních... Ale povedlo se! Janička Štěpánková říkala, že takový genius loci jako má Ungelt, nemá žádné jiné divadlo.
To je pravda. Divadlo Ungelt je zcela jistě snem většiny českých herců. Vybíráte jim role na tělo, mají šanci pracovat s režiséry a kolegy, kteří jsou jim blízcí. Je někdo s kým byste rád spolupracoval a prozatím se to nepovedlo?
Nepovedlo se mi a už nepovede vrátit na jeviště Libušku Šafránkovou, Josefa Abrháma a Jaromíra Hanzlíka. Divadlo už nechtějí hrát.
V knížce představujete 25 hereckých pilířů Divadla Ungelt. Co Vás přimělo k výběru těchto osobností a jaká byla kritéria pro to, abyste konkrétnímu člověku na svých stránkách věnoval pozornost?
Za 25 pilířů našeho divadla považuji ty herce, pro které se Ungelt stal domovskou scénou. Mnozí z nich dokonce na jiné než ungelťácké jeviště po celou dobu, co u nás hráli, nevstoupili.
Publikace je kromě svého originálního obsahu velmi dobře zpracovaná po grafické stránce. Je v ní mnoho vzácných fotografií a celkový dojem je reprezentativní. Na kolik jste do její podoby zasahoval?
Měl jsem báječné spolupracovníky, na které jsem dal. Své parťáky z Ungeltu. Formát a vazbu knihy vymyslel jednatel Martin Šimek, grafikem knihy byl náš Marcel Brna a fotografie jsem vybíral s uměleckým šéfem Pavlem Ondruchem.
Zcela určitě příchod Vaší knížky na svět ovlivnila covidová situace. Všichni se teď snaží najít na této kuriozní době něco přínosného. Našel jste něco takového, v duchu rčení, že každá krize přináší poznání a příležitost, i Vy?
Covidový čas mi nepřinesl nic. Všechno mi vzal. Šanci setkávat se s diváky, jezdit na zájezdy, zajít si do jiného divadla, do kina, mít schůzky v kavárnách... Jsem společenský člověk, čas pro sebe jsem si uměl najít vždycky, na to jsem nepotřeboval covid.
Pane principále, jak uběhlo těch 25 let v Ungeltu a můžete vybrat jednu ze vzpomínek?
Stále si živě vzpomínám na večer, kdy za svůj výkon v inscenaci Bouřlivé jaro obdržela Alena Vránová Cenu Thálie. Mocně jsme to spolu tenkrát prožívali. Seděli jsme u jednoho stolku v orchestřišti Národního divadla a v přímém televizním přenosu rozechvěle očekávali, jak to dopadne. Když Milan Lasica, konferenciér večera, sdělil, že Cenu Thálie za rok 1997 získává za roli Gertrudy Matthews v inscenaci hry Arnolda Weskera Bouřlivé jaro v Divadle Ungelt Alena Vránová, byli jsme dojati... Právě toho večera díky Aleně Vránové širší veřejnost poprvé zaznamenala, že se v Praze zrodilo nové divadlo – Divadlo Ungelt.
