To odpoledne jsem si na zahrádce u babičky četla nikým nerušena knížku Míček Flíček s ilustracemi Ondřeje Sekory. A protože mě tam zaujalo něco, co jsem nejspíš potřebovala prodiskutovat, zavolala jsem do kuchyně: "Babičko!" Ta vykoukla nevěřícně ze dveří a pravila: "Řekni to ještě jednou!" A já zase: "Babičko!" A v tu chvíli už nám bylo oběma jasno....
Nezasvěcený samozřejmě netuší, čím bylo tak pozoruhodné jedno jediné slovo. Prozradím tedy, že ten den, přesně na den ve svých čtyřech a půl letech, jsem spontánně poprvé vyslovila hlásku K. A vzápětí i G.
Ačkoliv jsem byla dítě, které mluvilo velmi brzy, které ve dvou a půl letech zpívalo v řeznictví koledu a dostalo za ni salám pro dědečka, které mělo za sebou první dětskou divadelní roli, kvůli které se naučilo číst tiskací písmena a posléze už se chopilo knížek, měla jsem ve srovnání s tím vším dost zřetelnou vadu, a sice, že jsem neuměla vyslovit k a g. Jsou to hlásky místem tvoření v ústech takřka stejné, jazyk se při jejich vyslovování neopírá o patro. Tyto dvě hlásky jsem nahrazovala dvěma rovněž obdobnými, a sice t a d. Při jejich vyslovování se jazyk opírá o horní patro hned za předními zuby.
Ale dost už fonetické teorie. Dospělí se mě samozřejmě snažili přimět ke správné výslovnosti. Nešlo to. Klidně jsem i nadále sdělovala, že "Dana honí točtu", čímž jsem chtěla upozornit, že sousedovic fenka Gana prohání na zahradě kočku. Nevím, zda v té době, tedy v první polovině 50. let, byly běžné nějaké logopedické poradny. Rodiče se mnou nikam nechodili, asi doufali, že se to nějak spraví samo.
Až mnohem později, tedy ve chvíli, kdy jsem se zcela odpoutala od svého problému, to ze mě pojednou vypadlo. Babička i já jsme se velice radovaly, a když mě přišly vyzvednout maminka a sestra, která začínala chodit do 1. třídy, už z dálky slyšely mé kohoutí prozpěvování "Kikirikí". To asi, aby náhodou nepřeslechly můj úspěch.
Během života jsem si na to mnohokrát vzpomněla, když jsem slyšela u řady lidí včetně známých osobností nesprávnou výslovnost r a ř. Ti by se s touto vadou řeči snad ještě ztratili v zemích jako Francie nebo Německo, ale co já se svou "točtou"?
Čeština je opravdu krásná a libozvučná. Není hezké ji všelijak prznit. Jsou nechtěné vady, jako jsem měla já. Ale to, jak vědomě prezentujeme svou mateřštinu, to už záleží na každém z nás.
