V létě roku 2015 jsme si během našeho pobytu v Kralovicích usmysleli, že podnikneme krátké putování po významné přírodní památce, které se nachází u obce Žihle.
Trasa vypadala podle mapy zajímavě, měla vést lesem a nezdála se moc dlouhá. Určitý problém byl, jak se do toho lesa v poledním srpnovém vedru bez úhony dostat.
Nevlastníce auto, jeli jsme z Mariánského Týnce veřejnou dopravou. Autobus, na jehož zastávku jsme pochodovali asi 1,5 km, odjížděl ve 13.10. Bohužel nás v Žihli vyložil už na náměstí a k nádraží, odkud vycházela značená cesta, to bylo ještě pár set metrů po rozpáleném asfaltu. Odtud bylo nutno jít ještě kus po silnici bez jakéhokoliv stínu, ale pak už jsme zahnuli do lesa, kde nebylo tak horko.
Objevili jsme jakési otesané šutry zvěstující, že jsme na cestě jakési paní Slavíkové. Co to bylo za ženu a čím si je zasloužila, jsme nezjistili. Nápisy asi byly dost staré, protože část byla odsekána. Zajímalo by mě kdy, kým a proč. Možná Sudeťáky, protože po Mnichovu spadala Žihle do německého záboru.
Další balvany už byly ve víceméně původním stavu.
Na obrázku to tak nevynikne, ale tahle lišejníkem obalená souš vypadala velmi malebně.
První zastávku jsme udělali u balvanu zvaného Dědek.
Sháněli jsme se i po Bábě, ale za tou jsme museli šlapat dalších pár set metrů, a to vesměs do vršku. Zato jsme cestou obdivovali bezejmenná „vnoučata“ rozběhlá po lese.
Konečně Bába. Kdo nám ji asi věnoval?
Zdá se, že je větší než Dědek, a je také populárnější.
Okolí Báby bylo různě přitesáno dělníky, kteří zde těžili kámen, ale tohle jejich dílo nás dvakrát neuchvátilo.
Zato ostatní přirozené kameny byly pěkné.
Jak jsme se tak potulovali od kamene ke kameni, zjistili jsme, že nám za tři čtvrtě hodiny odjíždí autobus a že další pojede až někdy ráno (byla neděle). S těžkým srdcem jsme tedy vzdali návštěvu skalního města a populárního viklanu. Snad se k nim dostaneme někdy příště, do Kralovic jezdíme každý rok. Něco málo z toho, co jsme neviděli, je snad k rozeznání na naučné ceduli.
