Pojďte ještě jednou, naposledy, se se mnou podívat na to, jaké to bylo u útvaru v Červené vodě, konkrétně jedné noci v lednu 1961.
Je všeobecně známo, že v případě vyhlášení „Bojového poplachu“ se musí velitelé jednotek nějak vyrozumět! K tomu slouží spojka, což je voják, který má za úkol vyrozumět několik důstojníků jednotky, u které slouží. Takovou spojkou jsem byl u útvaru v Červené Vodě i já. Měl jsem za úkol v případě vyhlášení bojového poplachu se rychle obléknout, když to bylo v noci, vyzvednout zbraň ze skladu, protože voják musí mít zbraň, když je vyhlášen poplach!! Do skladu zbraní jsem běžel už s ochrannou maskou na pravém boku a „malou polní“ na boku levém. Potom přes hlavní bránu ven, k barákům, kde bydleli vojáci z povolání. Vyrozumět velitele čety, velitele roty. Potom jsem se měl vrátit do kasáren, na rotu, vzít si připravenou plnou polní a zbylou výstroj a utíkat za rotou, která byla většinou nastoupena před budovou a kontroloval se stav přítomných. Po této kontrole byl většinou zavelen rozchod a šlo se na rotu, a pokud to bylo v nočních hodinách, tak spát.
Tentokrát to bylo všechno úplně jinak. Když jsem přiběhl zpátky do kasáren, viděl jsem, že všechny roty jsou shromážděny na hlavním nástupišti. Nechtělo se mně jít na rotu pro plnou polní a kabát, a tak jsem doběhl na nástupiště tak, jak jsem byl, na lehko, a zařadil jsem se k naší četě. Kontrola výstroje a výzbroje obvykle proběhla v době, kdy já jsem byl mimo kasárna jako spojka. Sotva jsem se stačil zařadit, nebyl zavelen rozchod, jako obvykle, ale bylo zaveleno: “ Prapore, vpravo v bok, první rota přímo, ostatní na místě pochodem vchod“! Říkal jsem si, že asi obejdeme kasárna a pak bude rozchod. Nebyl!!!
Vyšli jsme z kasáren, bylo asi 22, 30 hodin, leden 1961. Všude kolem plno sněhu. Začala šuškanda o tom, kam jdeme a jak „to“ bude dlouhý!? Začínáme stoupat do kopců a vypadá to, že budeme pochodovat dost dlouho. Sněhu přibývá, dokonce začíná sněžit. Jdu jen tak nalehko a vítr tu vojenskou uniformu docela profukuje. Na druhou stranu, zase nemám plnou polní a ono táhnout na zádech 30 kg, nebo jít bez nich, to se za pár kilometrů pozná! Jdeme po hřebenech kopců, vlevo vzadu, už docela daleko, je Červená Voda, jsou vidět jen mihající se světýlka pouličních lamp. Kolem tma, vidět je jenom díky napadlému sněhu, který trochu odráží měsíční svit. Sněžit přestalo, je větší mráz, vítr fučí do tváří. Dávám si lodičku na uši. Klukům začíná být vedro v kabátech! Ve sněhu, který sahá skoro až po kolena, se jde těžce. Mně tedy zima není, ale musím říct, že teplo také ne. Sem tam pomohu někomu s polní. To, když dotyčný už sotva plete nohama. Po dvou hodinách je první zastávka. Každý sebou praštil tam, kde právě stál. Je povoleno kouřit. Nesedám si. Bojím se, že bych mohl nastydnout. Začínám mít hlad. Je nějak mezi půlnocí a jednou hodinou noční. Jsou slyšet jen tlumené hlasy vojáků. Odhadujeme, kde asi můžeme být. Nikdo neví, jak jsme daleko od kasáren! Co bude dál? Šli jsme ještě asi hodinu, dvě, a najednou se nám zdálo, že scházíme dolů a děláme oblouk zpět! Jo, je to tak. Už jsme na silnici. Asi po další hodině procházíme Bílou Vodou, jdeme kolem nádraží a už vidíme světla kasáren. Jsme zaplať Pán Bůh doma!!! Je kolem páté hodiny ranní. Celou noc jsme chodili po okolních kopcích. Jsme všichni unaveni. Rozkaz zní: “Vyčistit zbraně, výstroj a připravit se na snídani“.
Snídaně byla kolem půl sedmé. Po snídani jsme zalehli a spali do 12,00 hodin. Následoval oběd a potom normální odpolední zaměstnání. Jelikož jsme toho chození asi neměli dost, byla na programu pořadová příprava!! Ono se ne nadarmo říkalo, že vojna není kojná!!
