Již mnohokrát jsem si na procházkách uvědomila, že se ve stejnou dobu, na stejném místě, možná pohybuje i někdo z Íčkařů. Jak je poznám? Podle vrásek, které nám čas vryl do tváře? Podle úsměvu, že je hezký den? Neměli bychom nosit nějaké poznávací znamení? Třeba placku se slovy: Tahle země není jenom pro mladý! Ale to je z mé strany jen pokus o žert. A představte si, stalo se. Jeden letošní dubnový den předpověď předpokládala slunečno a teplo nad 16 stupňů. Tak jsem se vydala do průhonické Dendrologické zahrady.
Po návratu a splnění nějakých povinností jsem si večer sedla k počítači, napsala pár řádků, vybrala a upravila některé fotografie a vložila do sekce Můj svět. Druhý den ráno jsem zde objevila článek: https://www.i60.cz/clanek/detail/27977/dubnovy-pozdrav-z-dendrologicke-zahrady-v-pruhonicich. A jejda, podívejme, přece jenom jsem se mezi květinami neprocházela sama. Příště se s některou z Íčkařek možná nějakým gestem (to asi ne), nebo slovní narážkou "prozradíme", pak si popovídáme a třeba i spácháme společný článek se zážitky ze setkání.
Město Průhonice nedaleko Prahy je známé zejména díky zámku a přilehlému parku. Na ploše 250 ha se návštěvník může pohybovat po připravených okruzích a pokochat se tak krásným areálem.
Vzdálená asi jeden kilometr se nachází Dendrologická zahrada, která si také získala své obdivovatele. Postrádá sice historické budovy, o to více se každý potěší pohledy na květiny, keře a stromy, a to v kterémkoliv ročním období. Na naší dubnové procházce vynecháme základní informace, které si každý zájemce může přečíst na: https://dendrologickazahrada.cz/.
Po zaplacení vstupného jsme se vydali směrem k Černému rybníku a již po několika krocích jsme se přesvědčili, že nás čeká barvitá podívaná. I když letošní jaro se tak trochu loudá, tady přece jenom povolilo rozvinout se květům, se kterými je toto období jednoznačně spjato. Rozkvétající tulipány a narcisy po pár dnech určitě zaplní všechny záhony jim určené. Pupeny rododendronů napovídají, že jim chybí ještě trochu sluníčka a času.
U každého záhonu, u každého keře a stromu jsou umístěny cedulky s názvem i v češtině. Protože nikdo z nás není botanik, nic jsme si nezapsali, protože bychom to stejně zapomněli, o to více jsme se dívali a obdivovali. Odpočinout jsme si mohli na některé z laviček, nejen na břehu rybníka, ale i v lesíku, nebo v blízkosti různých záhonů. V zahradě je rozmístěno několik soch (kdyby u nich nebyly cedulky, nepoznala bych, co představují), herní prvky pro děti, můstek přes potok a hlavně mnoho a mnoho krásných zákoutí.
Co na závěr? Když se někdo někdy vydá do Průhonic, tuto zahradu by neměl vynechat. Nebude litovat.
