Hu, zaskočil mě, kluk jeden ušatej. Jak jsme vlastně balívali holky? No přece normálně jsme je balívali, co mu mám říct? Snažím se získat trochu času: „Proč se ptáš, Jáchyme?“
„Jedna supermegakočka u nás ve třídě. Vypadalo to, že mě lajkuje (vysvětl.: z anglického like - mít rád, líbit se) a teď totál del (vysvětl.: z anglického delete – odstranit). Jsem z ní hotovej.“
Pořád taktizuju o čas: „A proč se ptáš zrovna mě, pokecej třeba s tátou, jak sbalil mámu. Nebo ještě líp s dědou Jirkou, ten byl na gymplu docela borec na holky.“
„Tak za jedna – s Pickwickama (vysvětl.: Jáchymův název pro rodiče) o tom ani omylem nebudu četovat (vysvětl.: z anglického chat - rozhovor prostřednictvím komunikační sítě, též pojem pro klábosení, pokec), to by akorát skončilo výslechem a proslovem, že se mám radši učit. A za dvě – Jirka mě poslal za tebou, že prej borec na holky jsi byl ty.“
Ten had Jirka se zase zbavil odpovědnosti! Jako tenkrát, když jsme v druhým járu biologovi proložili diapozitivy na promítání pornofotkama. No nic, já tu výzvu zvednu:
„Hele, Jáchyme, nejlepší je romantika. Ta tutově dříme v každý holce. Mně osobně kolikrát pomohla třeba Japonečka. Nic složitýho, pár akordů a holky měkly.“
„Japonečka? To jako byla nějaká kapela?“ ptá se ten ignorant a s pubescentním despektem dodává: „Nejspíš dechovka, co.“
Teď mě snad naštval! On si vůbec neuvědomuje, že mluví se příslušníkem generace Beatles, Stounů, Jimmy Hendrixe, Woodstocku. Netuší ale taky, že i když jsme poslouchali Joplinku a Elvise, naše duše si permanentně ponechaly sametovou hebkost. Přesto s nadhledem a elegancí zachovávám klidnej tón:
„Japonečka je, milej Jáchyme, slavná písnička o tom, jak se v Jokohamským přístavu, kde noc vládne tmou, loučí námořník se svou dívenkou, jak jí stékají slzy a jeho rety rudé slova lásky šeptají. Pak ale námořník na dívenku zapomene, protože v každičkým přístavu pije z číše lásky jiných žen, aby nakonec, až jaro bude plné krás, navrátil se k Japonečce zas. Ujišťuju tě, milej Jáchyme, že když se do hlasu vložilo jemný chvění a při zpívání jsi ulpěl na holce vlahým pohledem, požadovanej výsledek se často dostavil.“
Kouká na mě jako tele na nový vrata. „To je hustýýýý. Týýývole, rety rudé, už vidím jak to Leoně servíruju.“ Rychle jukne na displej telefonu, jako že kolik je hodin, a odchází se slovy: „No, já už stejně musím, díky a promiň, že jsem tě obtěžoval blbostma. Zezadu se mi zdá, že trochu vrtí hlavou.
Taky už musím jít. Myslím na tu holku zlatou, Japonečku malou z Jokohamy přístavu: „Tak jsi nám zestárla, děvče, tihle mladí námořníci se k tobě, až bude jaro plný krás, rozhodně nenavrátěj zpět. Škoda, s tvými rety rudými to bylo docela fajn.“
