Přestože zde v Liberci bydlím již osmým rokem, kolem je tolik přírodních krás, které jsem ještě nepoznala. A tak jedno jarní dubnové odpoledne vyrážím do krajiny, kde na jaře rozkvétají tisíce krokusů a bledulek. Vzhledem k zákazu překračování hranic okresů jsem tuto nádheru propásla, ale přesto jsem chtěla alespoň vidět, kde se nachází.
Nasedám do svého malého autíčka a podle informací na turistické mapě, které jsem si překreslila na papírek, vyjíždím směr Lukášov. Na pokraji lesa zaparkuji a pak hurá do neznáma.
Zvládám prudké stoupání, občas odbočím k lesnímu potůčku, abych vyfotila mé oblíbené zelené kameny a bublající vodu. Když dojdu k cíli a je mi jasné, že po krokusech nebude ani památka, žasnu, přeci jen na mne pár opozdilců počkalo. To, že jsem přišla pozdě, nic nemění na tom, abych nebyla nadšena přírodou kolem. Domečky, staré stromy a sluníčko nad hlavou, to je opravdu pohlazení na duši.
Vracim se plná dojmů a zkouším najít podle nákresu jinou cestičku k autu. Přece nepůjdu zpět tou samou. Jaksi jsem se zamotala. Ale co, jak se říká - všechny cesty vedou do Říma, nevzdávám to. Občas se trochu strachuji, kde vyjdu, ale jakmile jsem spatřila střechu prvního domu, uklidnila jsem se.. Hurá, jsem na známé silnici, snad tam někde nahoře u lesa na mne to moje auto čeká.
Ať se děje, co se děje, odvážnému štěstí přeje.
Zdraví vás velice, popleta Bertice:)))
