Za normálních okolností bychom nikdy nepoznali Milešovku, Lovoš, Sedlo, Říp, Borečský vrch či Házmburk. A hlavně bychom nikdy nevylezli na Oblík.
Proti 836 metrů vysoké Milešovce je Oblík se svými pouhými 482 metry úplný trpaslík. Ovšem není radno si s ním zahrávat. A není radno se na něj vypravit, když je po dešti nebo sněží. A vůbec není radno důvěřovat ve vůdcovské schopnosti mého muže. Už když jsme vystoupili z auta, bylo jasné, že to bude adrenalinový zážitek. Okamžitě se nám boty obalily tunou bahna a klouzalo to tak, že se nedalo bezpečně jít ani po rovině, natož do kopce.
„Hele, to nejde, vrátíme se!“ bouřila jsem se.
„Neboj se toho, támhle už to bude dobrý.“
Jenže támhle to bylo ještě horší. O hodně.
„Takovej kopeček, to dáme,“ pravil muž, a aniž by se zdržoval koukáním do mapy a hledáním nějaké cesty, namířil si to téměř kolmo vzhůru k vrcholu. Cestou necestou. Samé mazlavé bláto a ostré kamení. Klouzalo to strašně, i když jsme měli dobré boty. Žádné záchytné body, občas jen trní. Celí špinaví, s rukama rozedřenýma do krve jsme se doslova po centimetrech škrábali nahoru. Hlavou mi bleskla vzpomínka na českou expedici, která v roce 1970 zahynula v Peru pod lavinou bláta a kamení:
„Nejsem žádnej kamzík, vole! Tak počkej na mě a dej mi klíčky od auta. Já dál nejdu!“ hulákala jsem. Ani se neotočil. Jak beran šel dál.
„Do háje. Tudy se zpátky dolů nedostaneme,“ proklínala jsem ho, když jsem se po chvíli otočila a koukala z kolmého srázu dolů. Štěstí, že netrpím závratí.
„Hej! Slyšíš? Čekej!“
Slyšel, ale nedbal. Nezbylo mi, než abych jako ovce šla za ním. „Pokud nahoru nevede žádná jiná cesta, tak co budeme dělat?“ hroutila jsem se v duchu. „Nikdo neví, že jsme sem šli. Snad nahoře bude aspoň signál. Pane bože, to bude ostuda, až budu volat policajty, ať nás přijdou zachránit z takového kopečku. To bude keců ve Zprávách o Pražácích, a navíc ještě seniorech, kteří přecenili svoje síly. Nebo že bych zavolala synovi ať vezme lano a pomůže nám slanit? Taky nic moc představa…No sláva, už jsme tady. Sakra, tady je vichr o síle orkánu. Takže vrtulník nepřipadá v úvahu. To je malér. Máme naštěstí supr bundy i čepice, ale svačina a pití jsou dole v autě. Zemřeme bídnou smrtí na Oblíku! Ježiš, kde se tady vzaly ty děti? A proč se muž přede mnou schovává? Aha, támhle z druhé strany je poměrně pohodlná přístupová cesta…“
Po chvíli, když jsem trochu vychladla a začala si se zájmem prohlížet panoramata, manžel usoudil, že už ho nezabiju, a vylezl z úkrytu. Pomalu jsme se vydali vycházkovou cestou po úbočí hory dolů.
„Proč jsi na mě nepočkal?“
„Bál jsem se otočit. Já totiž trpím velkou závratí. Ale neboj, teď bude sněžit, tak už do Středohoří jezdit nebudeme. Mám ale v plánu pár rozhleden. To se ti bude líbit. Uvidíš.“
Ostatně proč ne. Já závratí netrpím. Už se dokonce moc těším, protože co může být lepšího než Pražáci na výletě?
