Narodil jsem se ve velké rodině, ale brzy jsem své rodné bratříčky opustil a dostal se do jedné domácnosti. Ale povím vám, můj život vůbec nebyl procházkou růžovým hájem.
Moje panička se mnou zacházela jako s cizím. Drobila mi do klávesnice, prskala smíchy na monitor, každou chvíli mě strčila do batohu a někam trajdala, a na místě se pak rozčilovala, že je slabá wifina. Strkala do mě stále více a více dat a ucpávala mi cévy. Samozřejmě se mi to nelíbilo a vysílal jsem signály, aby se o mě lépe starala. Ale místo toho jen tloukla do Entru a vyřvávala: "Jeď, potvoro!" Tak to teda ne, do potvor mi nikdo nadávat nebude! Uložil jsem se k zimnímu spánku. Já vím, už je po zimě, ale já jsem si udělal svůj vlastní sníh, zabělil jsem obrazovku a odmítl komunikovat.
Nechápu, jak mohou být lidé krutí. Mohli mě dát do opravy odborníkům. Mohli udělat cokoli proto, aby se mi lépe dýchalo, abych mohl šlapat jako zamlada. Stálo by to pár stovek, to je jasné, ale copak jsem jim za to nestál? Vždyť ještě nejsem takový dědek. U psů se to počítá sedm člověčích roků za jeden rok psí. A u nás se to počítá ještě víc. Tady to bude takových 10:1. Takže padesátka, kruci, to jsem ještě Jůra. A oni mě odepíšou do sběrného dvora, brrrrr!
Ale boží mlýny melou! Panička si po hodině prohlížení e-shopů vybrala nového kamaráda. Usmíval jsem se pod procesorem, když jsem sledoval, jak se několikrát snažila kartou zaplatit nákup. Cháchá, měla na kartě nízký limit a dost se u toho placení, či spíše neplacení, nervovala. Dobře jí tak! Jsem škodolibý, vím...ale aspoň ta karta se za mne pomstila. Už to vypadalo, že z koupě nic nebude a budu vzat na milost. Nebudu vás napínat, mé naděje se rozplynuly jak pára nad hrncem. Druhý den se podařilo koupi dokončit a tím byl podepsán můj ortel. Neodcházelo se mi dobře, ale hřál mě pocit, že tenhle nový stříbrňák bude za nějaký čas ve stejné situaci jako dneska já.
