Prožili jsme chřipkové epidemie, kdekdo kolem nás frkal, smrkal i posmrkával, kašlal, chrchlal, chrmlal, chraplal, sípal. Rýmu jsme chytili v práci, v autobusu, v tramvaji, v obchodě, ve výtahu. Nechránili jsme se rouškami, sahali jsme na ohmatané kliky, madla, držadla. Trestem nám byl nedobrovolný, ale nutný pobyt na lůžku s půllitrovým hrnkem teplého čaje, mokrým hadrem na hlavě, tekutými i pevnými léky. Když náhodou někdo z rodiny neonemocněl, stal se z něj ošetřovatel a zajišťovatel provozu celé domácnosti.
Současná epidemie je jiná. Nejsem vzdělaná v patřičném oboru, informace mám ze sdělovacích prostředků, a někdy nevím, čemu mám věřit. Chřipku jsem kdysi chytila, ale tohle, tedy covid, dostat nechci. Přestávám celé dny poslouchat zprávy v rádiu i v televizi. Chápu, veřejnost musí být seznamována s čísly, postupem, srovnáním, opatřeními, životními osudy, … Chtěla bych někde pomoci, ale kvůli věku by mě zahnali domů, abych starosti nepřidělala; tak dodržuji nařízení a doporučení, abych se nenakazila a alespoň takovouto troškou přispěla ke zmírňování pandemie.
I v tak obtížné době, závažné situaci, si ráda přečtu nebo poslechnu naši humornou českou lidovou tvořivost. Ráda bych někdy něco podobného vymyslela, ale nemám na to ty správné šedé mozkové buňky. Jsem z těch, kteří se rádi smějí, ale vtipy vytvářet neumím, a až na malé výjimky si je nepamatuji. Některé výmysly si představím, a směji se na celé kolo. Například, jak by to asi doma vypadalo, kdyby osazenstvo poslechlo rádoby radu jednoho vtipálka, který doporučil aktivitu pro ukrácení dlouhé chvíle v domácím prostředí. Dotyční si mají připravit několik lahví rumu, pustit si zprávy na ČT 24, a za každé slovo „koronavirus“ vypít frťana. Odhaduji, že po půl hodině by se všichni váleli pod stolem.
Neznevažuji současnou situaci. Ani náhodou se nechci dotknout všech lidí pracujících v tzv. první linii. Naopak, obdivuji jejich výdrž a nasazení. Jen se snažím vše trochu odlehčit. Podle vtipů, veselých příběhů, sarkasmu, ironie běžících na internetu jsem jenom kapkou v moři mezi všemi, kteří se z různých důvodů snaží své spoluobčany přivést na jiné myšlenky.
Protože jsme se nemohli navštěvovat, hodně jsme si telefonovali. To mi jednou volala švagrová a stěžovala si na manžela, mého bratra. Někde vyčetl a realizoval myšlenku: nadával, že nemůže jít s kamarády na pivo, v sobotu si zahrát fotbálek, nekoná se žádný koncert, divadlo, že je pro něj všechno zakázané. Když ona prohodila, že se zákazy vztahují i na ni, jak je jeho zvykem, s odpovědí neotálel. Argumentoval, že ona má výhodu, protože prý vařit, péci, prát, žehlit a uklízet jí nikdo nezakázal. Ke cti mé švagrové, po svém manželovi nehodila ani vařečku, ani kolíčky na prádlo, jen mu podala žehličku, že prý si místo ní má představit veslo, které převozník předal pocestnému, aby se převážení zbavil. Posadila se k televizi a chvíli sledovala zprávy naší veřejnoprávní stanice prošpikované koronavirem. Jako kdyby se ve světě nic jiného nedělo, řekla si a přepnula na detektivku. Co k tomu dodat? Snad jen, že je fajn, když lidem nechybí nadhled a humor.
Na první závěr trocha obveselení z internetu:
- Děti po týdnu s rodiči samy a dobrovolně odcházejí do dětských domovů. Někteří náctiletí se marně snaží nacpat do babyboxů.
- Prosím vás, ráda bych se zeptala, zda v těchto dnech normálně fungují rozvodoví právníci. A pokud ne, kde seženu rýč a lopatu?
- Vážení rodiče, prosíme, abyste při on-line výuce nechodili v pozadí v trenkách s pivem a nekomentovali výuku. Děkujeme. Učitelé.
Na druhý závěr:
Je opravdu možné, že se budeme moci venku nadechnout bez roušky, v cukrárně si dát kávu se šlehačkovým dortem a v hospodě guláš a pivo? Nebo se utrhneme z řetězu, přestaneme se hlídat a vrátíme se tam, odkud se tak rychle chceme dostat?
