To ale neznamená, že by mě rodná řeč, ta holka navždy mi souzená, někdy neštvala. Vzpomínám třeba na vojnu, kdy jsem jí vyčítal, že toho blba, soudruha poručíka ing. (…teď nevím, jestli uvedení jeho jména by nebylo porušením vojenského tajemství) nazývala důstojníkem, tedy odvozeninou od slova důstojnost. Omlouvám se ti, čtenáři, za šťavnatější výrazy, ale bylo to opravdu primitivní sadistický hovado (promiň též domácí hospodářská zvířeno, nemůžu za to, že čeština tě používá jako nadávku). Aby bylo jasno, nemám nic proti pojmu důstojnost, naopak, je to skvělý jev, jen mě štve, že byl použit i v případě výše uvedeného jedince.
Nebo slovo myslivec, tedy, jestli se nepletu, někdo myslící. Můj první tchán se tak nazýval, dokonce s přídomkem lidový. V jeho případě čeština taky šlápla vedle, veškeré myšlení toho pána totiž spočívalo v tom, že se s nabubřelou pýchou chvástal tím, co všechno už v lese zabil a co ještě zabije. (Tenhle případ uvádím s omluvou všem normálním členům Lidové myslivecké společnosti).
Každý asi máme nějaký, řekněme osobní ideologický problém s českým jazykem. Kamarádku Pavlu například rozčiluje, že pro ženské poprsí se v pánské češtině všeobecně vžil název kozy. Znám chlápka, kterého bere ďas, když někdo nazve pilulku práškem. Jistý sportovní novinář nesnášel, když se hokejce říkalo hůl. Taky znám pár puristických bojovníků za očištění matičky češtiny od všelikých amerikanismů, germanismů, slovakismů a podobně. – v tomhle je ale ona zcela bez viny, tuhle cizokrajnou jazykohavěť si my Češi do rodné řeči taháme sami, někdy dokonce s požehnáním instituce zvané Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.
Proč vlastně píšu tenhle článeček? Protože jsem naštvanej! Z toho, jak je v posledních časech znásilňováno slovo „samozřejmě“! Z toho, co s ním vyvádějí někteří pánové (ale i dámy), jejichž obličeje na nás prakticky denně vykukují z televizních obrazovek či stránek novin. Nehodlám se zabývat, čím jsou nebo snad tím o čem zrovna mluví, ale vadí mi, že všechno co vymyslí nebo na čem se spolu dohodnou, je baleno právě do onoho slovíčka „samozřejmě“. Řeknou je skoro v každé větě, zkuste to sledovat a uvidíte.
Selské uvažování mi našeptává, že přece pokud je něco samo o sobě zřejmé, mělo by to být každému hned jasné, nezpochybnitelné, čisté. Třeba jako to, že když prší, jsou ulice mokré. Ale oni to používají vlastně jako příkaz: „Tohle jsme vymysleli, takže je to jasné a nezpochybnitelné! Samozřejmě je to samozřejmé a basta!“ Ze stejné zásady asi vycházel tenkrát na vojně i soudruh ing. poručík když s rozkoší týral vojáčky, stejný základ asi měl v palici můj tchán („… heleďte, já jako lidovej myslivec si samozřejmě sám rozhodnu, jestli tu srnku vodstřelím“).
Soudím, že slovu „samozřejmě“ v současnosti dost často nepříjemně zvoní v uších a nemá klidný spánek. Rád bych se mu za některé jeho uživatele omluvil, jakož i za nás všechny celé češtině: „Družko naše věrná a bezbranná, promiň, že občas je tebou nehezky manipulováno.
