Mám ráda detektivky. Čtu je, občas na nějakou jdu do kina, sem tam se na ně dívám v televizi.
Když se před časem na některých televizních stanicích objevily kriminálky z amerických měst, tu z Los Angeles, jindy z Miami, onehdy z New Yorku, ale i odjinud, prvních pár dílů jsem sledovala. Pachatelé byli ve velké většině dopadeni, takže jsem nemusela trpět nočními můrami nad nespravedlností. Můj zájem o tato díla však začal opadat, až se dočista vytratil.
Ale jak se v detektivní mluvě praví, pachatel se často vrací na místo činu. U mě to bylo puštění televize jako kulisy při pečení. V televizi zrovna dávali jednu z oněch kriminálek. Při vážení, míchání a dalších pracovních kuchyňských úkonech mi upoutala pozornost nějaká vyslovená myšlenka. Odvrátila jsem oči od těsta a zadívala se na obrazovku. Zapomněla jsem na hlavní postavy, nebo senilním příliš rychlým tempem? Tenhle policajt přece pracoval s jiným týmem, a co tam dělá ten zrzavý? A tamten detektiv přece patří do jiného města! Vysvětlení jsem dostala v popisu obsahu tohoto dílu. Kohosi zřejmě napadlo do jednoho případu zamotat hlavní hrdiny z ostatních seriálů. A tak si tři nezávislí detektivové vypomáhali, protože podezřelý stihnul páchat těžké zločiny v každém ze tří měst, kde měli oni policisté svůj domovský rajón. No, dobře, pro pobavení a zaujetí diváka jsou scénáristé schopni pospojovat kdeco s kdečím.
Kdyby se můj manžel živil ve filmové branži, v propojování příběhů by se určitě stal silnou konkurencí hollywoodským autorům příběhů nejen detektivních. Pravda, přeháním, zveličuji, ale na druhé straně, nikomu tím neškodím.
Protože jsem od narození skřivan a chodím spát se slepicemi, nemám šanci vidět v televizi filmy, které začínají po 22. hodině. Jednoduše řečeno, nevydržím, většinou nedokoukám ani ty, které začínají v osm. A tak se stane, že z některého filmu vidím jen začátek. Následující den, kdysi v nedohledné minulosti, jsem párkrát chtěla, aby mi můj muž příběh dovyprávěl. Když mi tvrdil, že Clint Eastwood naboural auto Michaelu Schumacherovi, nebo že vyrovnávací gól v 90. minutě finálového zápasu o pohár Ligy mistrů vstřelil Mel Gibson, pochopila jsem, že většinu pořadů prospal a obsahy se mu promíchaly. Ještěže nemáme kolem sebe malé děti, kterým bychom vyprávěli pohádky. Nevím, s jakým mišmašem by je můj muž počastoval. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když si představím, že v jeho podání by Karkulka šla pro tři zlaté vlasy děda Vševěda, na cestě by potkala medvídka Pú, do party by v lese Řáholci přizvali Sněhurku, která by za sebou táhla maxipsa Fíka a všichni by došli do země krále Miroslava, aby osvobodili prince Bajaju ze spárů sedmihlavého draka.
Dnes již nevyzvídám, jak který film skončil. Manžel svoje spící sledování televize neřeší, filmy si nenatáčí, a já si příběhy detektivní, humorné, dramatické i jiné raději čtu. Na knihu je vždy spolehnutí, kde přestanu, ve stejném místě mohu později pokračovat. Se stejnou hlavní postavou i ve stejném prostředí. Pro mišmaš v lidských osudech nemusím chodit daleko. V reálném životě jich kolem sebe máme každý dosytosti.
