Po Keltech se zachovaly i další zeměpisné názvy našich řek, a sice Labe - Albh, Albis - bilá řeka a Ohře - Aga, Agara - řeka, která má rychlý tok, a dokonce i Jizery - Isara - bystrá řeka.
Představuji si Vltavu jako skutečně kdysi velmi divokou a obávanou řeku - vždyť to v běhu času není tak dávno, co po ní pluly vory a zbytkem této divoké a dnes už spoutané řeky byly Svatojánské peřeje, též už nenávratně ztracené. Taková kdysi bývala Vltava zřejmě po velké části svého toku.
Na březích Vltavy jsem prožívala kdysi všechna ta pravěká dobrodružství s hrdiny krásných knih Eduarda Štorcha, na které s nostalgií vzpomínám. Mám ty knihy dosud všechny a čekám, jestli o ně budou vnoučata vůbec stát ?
Po posledních horkých dnech, bouřkách a dešti se nyní Vltava k večeru zahalila do mlžného oparu. Vznášel se nad její hladinou a řeka vypadala rázem jinak než obvykle. Byla tak tajemná, tichá a klidná. Nikde nikdo. Nedalo mi to a seběhla jsem ze silnice k ní. Zasnila se a ocitla se málem v pravěku, ovšem kdyby mne každou chvíli nerušily konvoje aut projíždějících nade mnou.
Zvu vás k procházce podél kouzelně krásné podvečerní Vltavy ověnčené závojem z mlh a orámované skalami na protějším břehu. Přeneste se se mnou na chvíli do dávných časů, kdy nehlučela auta, a zapomeňte na neutuchající ruch měst...
