Ne ne, zlobit se na Zuzanku nebudu, to prostě nejde, ona je skvělá, vtipná, milá, fajn, známe se přes rok a perfektně si rozumíme. Teda až na dvě drobnosti. Tou menší je, že mi říká chrobáčku. Ano, asi to myslí láskyplně, ale faktografie je jasná: Chrobák lesní (Anoplotrupes stercorosus) je 12 až 20milimetrový brouk modročerné kovové barvy, rozšířený po celé Evropě. Živí se převážně výkaly, hnijícími houbami a mršinami. Vajíčka klade do podzemních chodbiček, které zaplní trusem určeným k výživě larev. Jak sám vidíš, milý čtenáři, nic moc představa. Zuzanka ale na moje námitky reaguje svými neotřesitelnými argumenty:
Škemrám a hladím jí ruku: „Prosímtě, Zuzi, neříkej mi chrobáku. To je fakt dost nechutnej brouk. Víš vůbec, čím se živí?“
„Mně se líbí, náhodou je krásnej,“ odpovídá s úsměvem, který by donutil loupežného vraha odhodit pistoli. „A když už jsme u toho, než jsme se poznali a já to vzala do ruky, taky ses stravoval všelijak, to nemůžeš popřít, chrobáčku. Ale jestli ti na tom tak záleží, vymysli si sám, jak ti mám říkat, přece se kvůli tomu nebudeme hádat, že jo.“
Je rozhodnuto, jsem a - pokud si mě Zuzanka ponechá – už navždy zůstanu chrobákem. Přestože už se stravuju poměrně civilizovaně. Sice mi dala korektní šanci sám to změnit, ale odvahu na to, abych požádal o oslovování „tygře“, „leoparde“, „orle“ (případně „kondore“) v sobě určitě nevydoluju. A pak, ta představa jak by si mě vychutnala… (jak už jsem řekl, je to moc vtipná holka).
Druhou a daleko významnější záležitostí je ale Zuzčino chronický pozdní přicházení kamkoliv a kdykoliv, hlavně tedy na naše schůzky. Já se na ni fakt nezlobím, jen mi to drobátko brnká na nervy. Rozpětí jejího překračování dohodnutýho času se pohybuje od jednoho do několika takzvaných „cobydupů“, přičemž cobydupem nazývá zhruba čtvrthodinu. Zpoždění o jeden cobydup považuje za zcela normální, o dva až tři za „Malinko jsem to nestihla, chrobáčku“, o čtyři a víc pak za „To víš, chrobáčku, holt sis nabrnknul starou pomalou ženskou“. Jakékoliv vyjednávání o možnosti odstranění cobydupů opět vždy totálně utone v její unikátní argumentaci:
S jemnou ironií jí říkám: „Víš co, Zuzanko, nakoupím si učebnice cizích jazyků a vždycky, když na tebe čekám, budu se učit. Asi se stanu velkým polyglotem.“
„Super nápad, chrobáčku. To se mi líbí, my jsme generace, která za bolševika nebyla motivována učit se jazyky, viď, ale nikdy není pozdě. Jsem na tebe pyšná. Mohl bys začít španělštinou, ta prej je nejlehčí akorát má sedm slovesných časů.“
Vtipně navazuju: „Vážně sedm slovesných časů, no to je hrůza! No a co uděláme s tvýma příchodovejma časama, to je taky dost hrůza, Zizulko.“
„No jo, já jsem fakt příšerná, chrobáčku, já to vím a už jsem o tom kolikrát přemejšlela. Víš, mám pocit, že to je tím, že se na tebe vždycky moc těším a ono to nějak zrychluje čas nebo co. Říkám si jak je fajn, že už ve tři budeme spolu a najednou je tři čtvrtě na čtyři. Nějaká metafyzika času, nebo tak něco.“
Heuréká, Zuzanka je můj milovanej génius! Metafyzika času, respektive metafyzika Zuzančinýho cobydupovýho času, v tom to vězí. S tím se ovšem nedá hnout, nad metafyzickými principy si lámala hlavu už novoplatónská filozofie, zabýval se jí už Aristoteles a mnoho dalších velikánů lidského myšlení, třeba Galileo, Descartes, Kant, Heidegger, Einstein. Co s tím zmůžu já, prostý chrobáček, čekající na to, až za několik metafyzických cobydupů vystoupí z tramvaje s odzbrojujícím úsměvem moje skvělá, vtipná, milá, fajn Zuzanka. Zatím si budu číst první lekci Španělštiny pro začátečníky.
