Pubertu jsme v naší rodině přežili bez větších problémů a potom nastalo období, kdy se z našich drzých, hádavých a protivných fracků stali normální mladí lidé. Všechno se řešilo s úsměvem a humorem. Syn Mirek měl dvacet let a dcera Eva byla osmnáctiletá. Prostě vládla u nás pohoda.
Jenže - před Mirkem byla vojna a vojáci na něj jaksi zapomněli. Ještě nebyl ani u odvodu, jeho stejně staří kamarádii už za měsíc měli "rukovat", jak se tehdy říkalo a mě to dělalo docela starost. Jestli půjde až za rok, všechno se prodlouží. Mirek měl velké plány a naivně si myslel, když se vojenská správa neozvala, že třeba na něj úplně zapomenou. Ale já znala rodinu, kde byl podobný případ a nakonec šel jejich syn na vojnu v šestadvaceti letech. A to bych mému synovi opravdu nepřála.
Tak jsem se jednoho dne šla k těm vojákům informovat. Na Vojenské správě se mě ujal "soudruh major". Dokonce mi děkoval a omlouval nějaké jejich nepořádky a nabídl, že může případně nějak vyjít vstříc. Žiju se svými dětmi sama, syn je skoro "hlava rodiny". Je automechanik, stará se mi o auto, kterým vlastně živím rodinu. A tak se bojím, aby ho neodveleli někam daleko. "Soudruh major" slíbil, že zařídí, aby byl nedaleko Prahy. A pak se začaly dít věci. Byl sice začátek září, ale 1. října synek "rukoval" do kasáren v Klecanech u Prahy. A byl tam celé dva roky.
Blížily se Vánoce, jeho první mimo domov a naše první bez Mirka. Plánovaly jsme s Evou, že za ním na Štědrý den pojedeme a nějak se tam vnutíme, ale Ježíšek zařídil všechno úplně jinak. V kasárnách nebylo uhlí, nebo netekla voda, už přesně nevím. A vojenští páni rozhodli, že nováčky pustí domů na celé svátky. Když Mirek, den před Štědrým dnem, večer zazvonil, nemohla jsem věřit svým očím. Dokonce jsem mu chvíli ani nevěřila. Po přivítání a večeři se syn zvedl, že se ze všeho nejvíc těší na koupelnu. Tytam jsou doby, kdy jsem musela zdůrazňovat, že mimo obličeje se myjí také uši a krk. Tohle už dávno neplatí, ale těšení na koupelnu mě příjemně překvapilo. A byl tam dlouho, předlouho. Chodily jsme s Evou střídavě klepat na dveře, aby ve vaně neusnul. Po skoro dvou hodinách vyšel v pohodě, vymydlený, vonící. Za chvíli jsem vešla do koupelny a dostal mě, až jsem zaslzela. Na šňůře pověšené vyprané vojenské trenýrky, vojenské ponožky, vojenský kapesník. Není to tak dlouho, co jsem pod jeho válendou lovila špinavé ponožky, hádala se s ním o kapesíky, které nosil po kapsách až už nešly vyprat. Byly to jedny z nejkrásnějších Vánoc s mými dětmi.
Vojna utekla jak voda, a když se nám po dvou letech vrátil "chlap", zase jsem lovila ponožky pod válendou a znovu se s ním hádala o přešpiněné kapesníky. Co je zajímavé - jeho žena si na tohle nikdy nestěžovala.
