Postupně jsme si zvykli na občasné sešlosti, které bývají nejlepší, když vzniknou neplánovaně a bez konkrétního důvodu. Na přání k svátku (a často i k narozeninám) postačí fenomén dnešní doby, a tou je samozřejmě mobil. Nabídka aplikací a emotikonů k nejrůznějším příležitostem je tak bohatá, že si vybere každý. A pokud si ověří, co poslal minulý rok, ani se nemusí opakovat :-).
Letošní srpen bez pandemických restrikcí byl k mému svátku mimořádně milý, vstřícný a nečekaně bohatý. Když pominu záplavu zmíněných přáníček a gratulací po telefonu, ze všeho nejdřív mě s dvoudenním předstihem dojal barevnou kyticí růží můj syn. Vzápětí ho následovala rodina manželova syna, kterou jsem spontánně pozvala na večerní grilovačku, spojenou s noclehem a snídaní. Všichni dorazili v plném počtu i se dvěma vzorně vychovanými psy a rovněž nečekaným dárkem. Večer se skvěle vydařil a protáhl se dlouho do noci.
Tady bych ráda zdůraznila, že nekouřím. Jakkoli jsem to samozřejmě v mládí zkusila a těhotenstvím hned ukončila, deklaruji se už třiačtyřicet let jako nekuřačka. Přesto jsem si asi před pěti lety koupila tenkou krabičku „slimek light“, abych v létě aspoň symbolicky občas venku na terase sekundovala manželově voňavé dýmce. Zapadlou krabičku jsem letos našla v šuplíku (mezi léky!) a sem tam jsem si z ní po letech trochu potáhla. Jen tak na pohodu, bez šlukování, hlavně kvůli komárům… Zbývajících pár cigaret jsme dokouřily onoho společného večera se snachou, když děti odešly do hajan. Druhý den jsem to sice okomentovala, ale vzhledem ke zjištění, že taková mrňavá krabička „dámských“ cigaret stojí 120 korun, jsem se rozhodla svoji letní kuřáckou aktivitu raději opět zabalit.
V předvečer mého svátku sedím u počítače a najednou přede mne můj muž postaví skleničku plnou červeného rybízu. Obraných kuliček…
„No to není možné…čím jsem si to zasloužila?“ ptám se s úžasem a nepřestávám manžela chválit. Něco podobného je u něj opravdu vzácností…
V neděli mu pak na oplátku přichystám k snídani debrecínské párečky a tři vejce do skla, krajíčky chleba ještě potřu domácí sýrovou pomazánkou. On však ve své předešlé velkorysosti pokračuje a oblíbenou snídani povýší na „brunch“ neboli jídlo, zahrnující snídani i oběd, podávané téměř před polednem. Hned po probuzení totiž odjede do supermarketu, patrně aby s gratulací k mému svátku trumfnul naše děti.
Přijíždí s mnohem větší kyticí, než mi dal syn. Je krásná, i když tradičně fialová, přestože ví, že mám nejraději jásavě žluté a oranžové květy (hodí se mi nejvíc do obýváku), ale mám z ní radost, protože čerstvé květiny prostě miluju a taky si je často sama kupuju… Ovšem to není všechno, ještě mi podává papírovou taštičku… Že by mi koupil ještě knížku jako snacha? Knížky totiž taky ráda dostávám a rovněž si je nejčastěji kupuju sama… Ne. Není to kniha. Taštička je příliš lehká, a když vysypu její obsah, trochu mě zamrazí… Jsou to samé cigarety. Sedm krabiček tenkých dámských cigaret, tři různé druhy po dvou krabičkách, jeden druh navíc.
„Bože…“ vydechnu. „Tak to už mám do konce života, a ještě možná zbyde...“
Přál by si snad, abych zaklepala bačkorama o pár let dřív, než to mám v osudu?
„Chtěla sis přece koupit novou krabičku, tak to máš aspoň do zásoby.“
Nejmíň dvě hodiny poté nedokázal můj pozorný muž skrýt rozladění, když jsem patřičně nejásala nad jeho originálním dárkem. A možná jsem se ho dotkla i lehounkým povzdechnutím nad barvou kytky… To už na něj bylo příliš.
Vím, chtěl mi udělat radost, myslel to dobře. Ovšem svým stabilně nastaveným praktickým úhlem pohledu. A já, duše poetická (i když to tak někdy nevypadá), jsem mnohem víc ocenila vlastnoručně obraný rybíz ve skleničce…
Asi jsem trochu divná, ale to byl pro mě letos jeho nejhezčí dárek k svátku.
Hezké vztahy v běhu času – a hlavně zdraví vám všem přeje
HŠ
