V poslední době si čím dál častěji vzpomínám na slova naší maminky: "Chceš pořád cestovat do ciziny, a neznáš to u nás doma". Měla pravdu, a to jsem ještě v porovnání s dobou následující, kdy už nežila, cestovala tak sotva do NDR. To "pravé" zahraniční cestování vypuklo až po listopadu a drželo mě vlastně až do předloňska.
Před několika dny nám v době našeho pobytu na chalupě v jižních Čechách nabídli naši noví, věkově mladší, známí, že nás vezmou autem na Šumavu, abychom se konečně také někam podívaly. Dosti zahanbeně přiznávám, že z celé Šumavy jsem viděla v mládí pouze Zadov, Vimperk a Lipno. A to víceméně jako součást jednodenního zájezdu.
Bylo rozhodnuto, a tak jsme se s řidičem, jeho přítelkyní a její matkou vydaly spolu se sestrou autem z Týna na Šumavu. Původní termín v minulém týdnu jsme díky vysokým teplotám odsunuli na den, kdy mělo dojít k příznivému ochlazení.
Po návratu "domů" a otevření portálu jsem zjistila, že ten den vyšel na i60 článek o Šumavě od Blanky L. Bylo by tedy nošením dříví do lesa jmenovat zde, kudy jsme jeli a co viděli. Za mnohem důležitější považuji vyjádřit zde svůj pocit z výletu. Bylo příjemně chladné počasí, i když na šumavských slatích až příliš mrazivý vítr, na který jsem nebyla připravena. Ale jinak nádherná procházka, kolem slatí a částečně Povydřím, při níž jsme potkávali mnoho dospělých i dětí na kolech, další rodiny s kočárky, pejsky, všude pohodová atmosféra, vyvolávající v člověku pocit, že se široko daleko nic neděje. Právě tak působily i tamní restaurace, např. na Kvildě.
Na zpáteční cestě jsme ocenily, že s námi řidič projel Hošticemi, abychom viděly, kde se točily Troškovy známé veselohry. Krásný pocit z včerejšího výletu ve mně stále přetrvává i dnes. A určitě to není ode mě nijak nadnesené, když říkám, že je to takový můj malý velký návrat do života.
