Problém nastal ráno. Filípek se totiž hlásil o svá majetnická práva. Že prej si chce taky zajezdit. Náš argument, že to potřebuje ještě pár hodin dospěláckého zkušebního provozu, nebyl ochoten akceptovat a povolal si na pomoc tvrdé komando v podobě své matky a mé ženy. Ty nás od dráhy vyhnaly se slovy: „jako malí kluci,“ což bylo velice nešetrné, protože jsme zrovna měli rozjetou Velkou cenu Monzy a šlo o titul mistra světa.
Tahle stará vzpomínka se mi rozsvítila nedávno na bleším trhu v Holešovicích, když se kamarád Karel dostal do extatického stavu u stánku s perfektními autíčky. Úplně kníkal rozkoší a já ho totálně chápal. Jen jsem se pro sichr rozhlíd, jestli se odněkud nevynořej Filípkova máma s mojí exmanželkou a neřeknou zase ta slova z osmasedmdesátýho. Jenže dneska už bych se bránil. Filozoficky bych jim vysvětlil, že hraní si je přirozená kompenzace vší té tíhy světa a vesmíru, kterou každej chlap vleče na svých bedrech po celý život. Poukázal bych na to, že už veliký Friedrich Nietzsche řekl:„V každém pravém muži je skryto dítě. To si chce hrát.“ Holky by jen obdivně čubrněly, jak jsem jim otevřel novou stránku poznání.
Nemám rád banální přísloví, ale na tom „Kdo si hraje, nezlobí“, něco je. Kdysi za bolševika zakázali u nás ve vesnici v hospodě veškerý karetní hry. Chlapi byli nervózní, občas dokonce padla facka na sále. Pak někdo objevil, že v hračkářství lze za dvě pade zakloupit čamrdu, což byl takovej roztáčecí hranolek na tyčce s čísly, a taky za čtyři dvacet vrhcábový kostky. Bolševik to toleroval, v hospůdce zavládla pohoda, dělníci, rolníci a pracující inteligenti tam zase mohli absolvovat zasloužený odpočinek po dobře odvedené práci při budování socialismu.
Dlužím důležitý upozornění. Pravý chlapský hraní si musí obsahovat boj. Soupeření s jiným chlapem nebo s jinejma chlapama. Na konci skutečnýho mužskýho hraní si musí být vítěz, jenž se s pyšně vztyčenou hlavou zabuší mocně pěstmi v hruď. Anebo si s vítězným skřekem přisune na svou stranu stolu mince za vyhranýho dvakrát flekovanýho durcha v mariáši. Ženy se zásadně pletou, když si myslí, že jejich chlap si hraje, když třeba sbírá ořezávátka, lepí letadýlka nebo napichuje brouky na špendlíky. To je totiž práce, hrou se to stává až v okamžiku, kdy si výsledky této činnosti může porovnat s jiným sběratelem ořezávátek, lepičem letadýlek či napichovačem brouků. Pro svět mužů platí, že bez soupeře není hry, takový ty řečičky o překonávání sebe sama jsou jen ideologickým marketingem.
Prej dobrý člověk půjde do nebe, špatný do pekla. Myslím si, že chlapský nebe je jedna velikánská herna, plná báječných příležitostí zasoutěžit si ve všem, co libo a s kým libo. Je tam spousta piedestalů na který si chlápek může vyskočit a zabušit se v hruď. Mužský peklo je pravej opak. Všichni a všechno je tam unifikovaný, stejný, nudný. Nedá se tam s nikým v ničem závodit, všichni mají stejné sbírky ořezávátek, stejná letadýlka všichni vyhrávají dvakrát flekovaný durchy. Chlapi tam bloumají se svěšenýma hlavama, protože nemají důvod triumfálně je vztyčit v póze vítěze. Brrr, strašná představa!
Musím končit tohle povídání, mám totiž plán. Zavolám švagrovi Láďovi, jestli náhodou ještě někde na půdě nemá tu Filípkovu autodráhu z osmasedmdesátýho. Že bychom ji třeba sestavili a konečně dojeli tu Velkou cenu Monzy. Jde přece o titul mistra světa. Vyhraju!
