Jisté obavy ze změny prostředí se ukázaly jako zbytečné. Už třetí den náš novopečený školák pronesl zcela sám a dobrovolně, že se mu ve škole líbí víc než ve školce. Jen ještě aby mu co nejdřív zarostly mezery po vypadaných mléčných zubech...
Po týdnu jsem ho poprvé čekala před školou. Sundala jsem mu jeho „odlehčený“ školní batoh s pořádnou zátěží a zahrnula ho běžnými otázkami.
„Tak co, Bruníku, jak bylo dneska ve škole? Co jste dělali? A co jste měli k obědu? A máte domácí úkol?“
Zdál se mi však nějaký posmutnělý. Honem jsem tedy změnila téma.
„V autě mám pro tebe překvapení…a pojedeme do Vrtbovské zahrady, tam jsou v galerii skleněné sochy, ty se ti budou líbit. A potom domů za dědou, můžeme ještě šupnout do bazénu, je teplo…“ slibovala jsem.
„Já miluju Fanynku… Ale ona to neví a já jí to nemůžu říct, protože je s ní pořád Martínek…“ vysvětlil mi stručně a jasně příčinu svého smutku. „Babi, co mám udělat, aby mě Fanynka milovala? Já bych pro ni udělal všechno… opravdu… všechno na světě… Babi, já jsem poprvé v životě zamilovanej…“
Vnukovo přiznání mě hluboce dojalo. A oprášilo dávnou vzpomínku. I mně se před šedesáti lety moc líbil spolužák z první á…
„Bruni, neboj…to nějak vyřešíme. A nechodila ta Fanynka s tebou do školky?“
„Ano, máš pravdu babi, chodila… Mně se líbila už ve školce... Ona je krásná…má moc krásnej obličej, víš babi? Jenomže ona chodí pořád jen s Martínkem, protože oni bydlí ve stejným domě…“
„Bruni, ale to vůbec nevadí, můžete spolu přece kamarádit všichni tři, když se znáte ze školky, ne?“ snažím se odlehčit vnukovu trápení.
„Ale já nechci být její kamarád jako Martínek… já chci, aby mě milovala!“
Začínám chápat, že to musím brát vážně. Jeho další naléhání mě v tom jen utvrzuje.
„Babi, neznáš nějakej trik, aby se do mě zamilovala?“
Ani ve snu by mě nenapadlo, čím si můj vnuk bude procházet v prvním týdnu školní docházky… a jaké mi bude klást otázky. Nemohla jsem mu hned přiznat, že na lásku žádné triky nefungují, ale navrhla jsem, že koupíme v cukrárně perníkové srdíčko, které Fanynce předá a prostě jen řekne, že ji má rád.
„Výbornej nápad, babi“, pochválil mě vnuk a rovnou mě nasměroval do malého obchůdku nedaleko Muzea šlapacích autíček na Kampě, kde jsme spolu byli na jaře. Naštěstí jsme to z Vrtbovské zahrady neměli daleko. Vybral si krásné srdce s motivem jeho srdci nejblížším: kluk drží za ruku holčičku s balónkem ve tvaru srdíčka a pod ním je nápis „Miluji tě“.
V autě si položil sáček s perníkovým srdcem na klín a zhlížel se v zrcátku.
„Zítra se musím učesat… A potřebuju novej účes!“
Bruník zářil štěstím. V jeho mysli mu však vzápětí začala hlodat další starost.
„A co na to řekne Fanynka, až jí to dám? Řekni mi to, babi!“
„Ale to já nevím… to si musíš počkat. Nejspíš bude mít radost. Ale taky se musíš připravit na to, že ti třeba řekne něco, co nechceš slyšet…“ snažila jsem se mu lehce naznačit, že všechno v životě nepůjde podle jeho představ.
„Já jsem na to připravenej… řekni mi to babi…prosím! Co řekne Fanynka??“
Náš Bruník potřebuje na každou svoji otázku konkrétní odpověď, a pro mě to byl nesmírně důležitý okamžik, abych mu odpověděla správně. Správné odpovědi jsem hledala celé odpoledne. O své lásce můj vnouček informoval všechny členy rodiny a dokonce i paní učitelku. Jen to perníkové srdce nosí už tři týdny v batohu. Prý ještě neměl příležitost ho své vyvolené předat.
Martínek je totiž pořád ve střehu…
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ
