Jednou nás dokonce jakýsi mladík v Istanbulu považoval za dvojčata a zeptal se nás: „Angry or hungry?“ Patrně jsme obě vypadaly, slušně řečeno, stejně sveřepě. Nás to ale velice potěšilo. Hned bylo jasné, že jsme ani jedna ničím nad tou druhou nevynikala. Obvykle se totiž, když nás někdo pochválí, nemůžeme dohodnout, která z nás je chytřejší, a která krásnější. Ani v důchodu to ještě nemáme vyřešené. Toto je stále naše jediné jablko sváru. Proto když jsme pohromadě, je těžké se nám zavděčit.
Nebudu si ale nic nalhávat a přiznám se, že mě sem tam nějaký ten komplimentík, určený pouze mé osobě, potěší. Zejména, když člověk náhodou potká po třiceti letech kamaráda, který ho utrousí zcela nezištně: „Jsem rád, že jsme se potkali. Jsem překvapenej. Moje spolužačky vypadají strašně. To ty jsi proti nim krasavice.“ Člověku hned stoupne sebevědomí…
Muži ale obvykle takhle nezištní nejsou. Lichotí ženám, hlavně když mají dojem, že by posléze mohli snáze dosáhnou kýženého cíle, a proto se řídí jednoduchým pravidlem: „Když je hezká, řekni jí, že je chytrá. Když je chytrá, řekni jí, že je hezká. Když je hezká i chytrá, řekni jí, že zhubla.“ To poslední prý zabere skoro vždycky. Jenže já jsem ale s věkem opatrnější a nenechám se jen tak utáhnout na vařené nudli. Což je poznat i doma.
I můj muž už konečně za dlouhá léta našeho soužití pochopil, že se slovy: „To je bříško napapaný, to je prdelka tučná,“ ke kýženému cíli nedojde. Proto postupně zkouší různé taktiky. Ze začátku, obvykle už brzy odpoledne, začal nenápadně prohlašovat: „Dneska ti to nějak sluší.“ Poprvé jsem si myslela, že mu slábne zrak, neboť jsem na sobě měla tepláky a vytahané tričko, ale později jsem ho prokoukla. „Jo hochu, mně hned tak neoblbneš,“ pomyslela jsem si. Muž na to musel jít jinak. Upekl, a přinesl mi štrůdl. Vynikající. Moje přítelkyně ochutnala a povídá: „Ty Ali, ty teda máš kliku. Toho si važ. Můj nepeče. Vaří, ale nepeče!“ Málem mě zviklalo, když muž navíc vyluxoval byt, vytřel podlahu, umyl nádobí, vypral si svoje prádlo a pozval mě na romantickou domácí večeři při svíčkách, k níž nachystal nějaké dobré rybí specialitky. Nechyběla ani lahvička hodně vychlazeného vína, přesně jak ho mám ráda. Trošku mě sice mrzelo, že se neoholil, ale přesto mi večeře moc chutnala. Vše bylo zdánlivě na dobré cestě. Jenže po večeři mě začaly mučit výčitky svědomí, že jím na noc a pít pozdě večer si už v mém věku taky nemůžu dovolit. Nejen že přiberu, ale ještě navíc po alkoholu nespím. Strašná kombinace. Z těch nervů mě rozbolela hlava. Takže zase nic.
Manžel ale nehodil flintu do žita. Naopak. V poslední době znovu rafinovaně taktizuje. Po odpoledním prohlášení, že mi to sluší, mi z ničeho nic k večeru s nadšením v hlase povídal: „Ty jsi nějak zhubla!“
„Myslíš?“ zeptala jsem se po chvíli zaváhání. „Mně se naopak zdá, že jsem přibrala.“
„No, vypadáš dobře,“ odpověděl pohotově. „Zadek máš vysportovaný, no hy máš hubený. A nos a uši taky.“
Nedá se nic dělat. Takový kompliment se musí ocenit. Hlavně, že jsem se nenechala jednoduše oblbnout a utáhnout na vařené nudli.
