A potom, když dospělé děvče omámí „opravdová láska“ a daruje své srdce vysněnému princi, máma s hlubokým pochopením a odevzdanou trpělivostí přihlíží. Dopřává své dceři mít zrůžovělé city v oblacích a zažívat nekonečně dlouze šťastné chvilky, protože následný život s mužem, byť něco dává, také dosti sebere. Ona už ví.
Roky letí jako voda. Vše zevšední. Rodina s příbuzenstvem nedávno bezchybně fungující promění se do bouřkových přeháněk střídajících slunné dny. Světlo z blesků se přerodí na malá velká zklamání. Oči ještě zamilovaného děvčete jsou najednou plné slz, její tělo sužují bolesti a raněná dušička sálá prázdnotou a opuštěním. Pohled do zrcadla nepotěší, naopak. Jen princ, jakoby nic, bez výčitek, opakovaně cválá do vedlejších království, vždyť sémě má na rozdávání. Co na tom, že už není krasavec, šrajtofličku má ještě buclatou. A koneckonců, je pánem tvorstva. „Vždyť se jen pobaví, není hlupák, doma má své pohodlí, čisto a teploučko, i voňavé koláče ho věrně čekají. Vše donchuánsky okecá.“
Z děvčete po letech vyzrála moudrá žena, která své natrvalo usínající mámě něžně hladí upracované dlaně. Nevyčítá jí, že nevarovala. Ona už ví. I do sebe zahleděný princ zešedivěl a viditelně zestárl. Dalo by se očekávat, že se zklidní a práce na zahradě nebo hry s vnoučaty jej naplní. Omyl. Jeho ego je nadále dotěrné, žádá si neodolatelnou pozornost a povrchní pukrlata. Ustavičně sedlá koně, aby v utajení odcválal vysypat pytlíček. Vůbec si při tom nevšiml, že si jeho žena zabalila svoje švestky a vyrovnaně odchází. Bude péct koláče jinde, možná bez lásky, ale bez dusícího ponížení.
