Možná teď laskavého čtenáře napadne, že zabývat se v říjnu tématem novoročního předsevzetí je zatraceně předčasné stahování kaťat před zatraceně vzdáleným brodem, ale já si to nemyslím. Vždyť čas uhání jak zpěněný oř, už jen dvakrát nám přijde důchod a bude tu Silvestr. A slyšet půlnoční bimbání, držet v ruce bublinky a nemít přitom v mozkovně bublinu rozhodnutí v čem se za pár minut stanu lepším člověkem, je podle mě naprosto nepřípustné. Uvědomme si, že i novoroční předsevzetí je jedním z atributů, které se podílely na polidštění opice! Proto je nezbytné dobře si připravit a promyslet to, na co se sice dvaadevadesát procent z nás do 12 ledna vykašle, ale co je i přesto krásné, vznešené a tradiční.
Jsem letos vlastní vinou v dost složitý situaci. Neopatrně jsem totiž v červenci přestal kouřit, aniž bych si uvědomil, že se tím připravuju o pohodlný předsevzetí z několika desítek předchozích Silvestrů. Jsem v háji! Vůbec nic mě nenapadá! Dokonce už mi párkrát v hlavě hříšně bliklo, jestli teda nejsem dokonalej jedinec, na němž už se nedá zhola nic vylepšit. Naštěstí mám k dispozici pár stébel pro tonoucího v podobě moudrých životem otřískaných kamarádů. Takže, hošani, raďte!
„Já na to kašlu, mně moje předsevzetí vždycky nadiktuje Milada,“ striktně odbývá mé volání o pomoc Libor. No jo, má pravdu, vzpomínám, jak jsem jednou u nich byl na Silvestra a novoroční přípitek mi připadal spíš jako prokurátorská četba obžaloby na jeho adresu.
„Hele, já ti řeknu jen jedno, ty vole,“ huláká Standa, „ jestli chceš fakt bejt lepším člověkem, tak se konečně vybodni na ty sparťanský hadráře a začni fandit pořádnýmu klubu Slavia Praha.“ Prdlajz, to by se mu líbilo, čočkařovi sešívanýmu! Ani náhodou! Nikdy!!!
Honza se sice tváří ochotně, ale velice rychle zjišťuju, že si ze mě dělá bohapustou srandu: „No tak se zamysli nad svou psychikou, pěkně si ji analyzuj, zjisti svoje slabý články řetězu. Podívej se třeba na mě, furt říkáte, že jsem prokrastinátor, že všechno jen oddaluju a odsouvám. Možná máte pravdu, takže já si dám na příští rok předsevzetí, že budu ještě kvalitněji prokrastinovat, protože letos jsem to jenom odkládal.“
Je to ztracený, kluci mě z marasmu nevytáhnou. Jejich rady jsou na nic: „Tak si třeba předsevzi, že mi konečně vrátíš všechny knížky, co sis ode mne napůjčoval,“ chce Mirda. Bohouš radí, abych si dal cíl, že konečně nebudu hrát mariáš jako ponocnej. Moralista Láďa doporučuje, abych přestal očumovat mladejm holkám zadky, nebo se při tom aspoň tak nablble netvářil. Samý nesmysly, knížky přece musejí putovat, hromadit je jest blbost, dávno už si je zase ode mě někdo půjčil, mariáš jako ponocnej hraje Bohouš, né já, holkám na zadky kouká každej chlap a každej taky při tom vypadá nablble. Oni vůbec nechápou, že moje předsevzetí musí být přínosem nejen pro mne, ale pro celé lidstvo. Že to musí být příspěvek k lepšímu životu na této planetě, že v něm musí znít loutny a zářit jasné barvy. Ptáčkové z něj musí pít jak ze studánky, zvířátka radostně vrtět ocásky, to vše pod blankytným nebíčkem. Alespoň do 12. ledna.
Co říci závěrem? Snad jen povzdechnout nad tím, jak to má prostý chlap, kterej už v červenci přestal kouřit a kterej teda asi vlastně nemá žádný chyby, těžký. Zůstal jsem na to sám, ale snad něco vymyslím. Musím! Při silvestrovském půlnočním bimbání chci mít bublinky v ruce i bublinu rozhodnutí v mozkovně!
