Dovolte mi, vážení přátelé, malé zamyšlení nad tímto fotografickým tématem, které je pro mne osobně doslova velmi tvrdým oříškem.
Na íčku je docela silná „úroda“ fotografů. Denně ukazujeme fotografie, které jsme pořídili v místě bydliště, na výletech, na toulkách přírodou. Denně neseme svou kůži na trh.
Je mnoho lidí, mne nevyjímaje, co se rádi toulají hřbitovy, pokud mohou, tak ani na výletech žádný nyvynechají. Mám ráda staré hřbitovy, kde spí svůj věčný sen lidé z daleké minulosti, v klidu a tichu zde přemítám a zamýšlím se nad jejich osudy, snažím se představit si, proč ten nebo jiný zemřel mlád, dojímají mě malé dětské hroby. Našlapuji tiše. Zlobím se na lidské zrůdy, které ničí hroby a popravdě jim není nic svaté.
Ač se může zdát opak, tak téma dne Hroby, hřbitovy není fotograficky vůbec lehké. Jistě, každý umí vyfotit hrob plný svíček, cvaknout do prostoru mezi hroby a fotka je hotová. Neříkám, že je to špatně, to vůbec ne. Ale o tom to asi není. Snažit se uchopit téma jinak, poeticky, zamyslet se nad tím, co fotka vypovídá, to je ten oříšek. A já jsem byla nesmírně zvědavá na to, jaké fotky se sejdou. Hlavně proto, že já sama nejsem nikdy se svými hřbitovními fotkami nijak zvlášť spokojená. Abych pravdu řekla, tak do spokojenosti mám hodně daleko. Prostě to není ono. A věřte mi, že velmi obdivuji práce a umění fotografů, kterým se i toto téma zdaří. Dokáží do snímku promítnout duši hřbitovního místa, zachytí ten klid, ticho, nostalgii, jenž k těmto místům dozajista patří.
A proto budu hřbitovní fotky zkoušet znova a znova a snad jednou se mi něco podaří. Doufám.
Dobré světlo, přátelé.
