Známý slogan z úžasného filmu Jiřího Menzela mi vytanul na mysli při pohledu na keř obsypaný rudýmí plody, které se na pozadí modrého nebe krásně vyjímaly. Poetiku jsem ale brzy vyměnila za prozaičtější pohled na věc. “Jak se vlastně dělá taková šípková omáčka a jak chutná?”. Netušila jsem. Měla jsem sice jakési povědomí o šípkové marmeládě pro její přípravu, ale já se rozhodla jít na to poctivě. Jsem totiž v podstatě tvrdohlavý tvor, tak jako ostatně všichni Ráčci, navzdory jejich jinak spíše mírumilovné povaze.
Krásný podzimní den byl pro sběr šípků jako stvořený, a tak se proutěný košíček zdárně plnil. Na omáčku bylo ovšem třeba natrhat šípky ještě tvrdé, ty měkké se ale stejně při trhání rozmázly na mých prstech a nedaly se utrhnout. A tak mi odpoledne příjemně ubíhalo.
Horší už to bylo večer. Šípky se dle návodu musely rozkrájet a z jejich útrob vydlabat semínka a krátká vlákénka, která je obklopovala. Už jen rozkrojení tvrdého šípku bez úrazu byl hrdinský počin, o rozpíchaných prstech zdánlivě hebkými osinami ani nemluvě. Proces jsem ale posléze zdárně dokončila.
Další postup už byl pouze dílem fantazie a mých předchozích zkušeností s vařením omáček. O těch má babička, mimochodem kdysi kuchařka na zámku, soudila, že jsou vysvědčením dobré kuchařky. Tak jsem se snažila a výsledkem byla jemná, divokým kořením a trochou skořice ochucená omáčka.
Ale já stejně vím, že to bylo právě to mé „úsilí“, co jí dalo na vysvědčení tu vysněnou jedničku.
