Šulda třeba vědecky předpokládá, že kdyby na zábradlí Nuselského mostu bývaly nebyly namontovány zábrany a pokračovalo by původní husté skákání sebevrahů, časem by se logickým evolučním procesem Pražákům začala vyvíjet křídla. On ví o čem hovoří, pár skokanů mu přistálo takříkajíc na dvorku, bydlí totiž v Jamrtálu, což je všeobecně vžitý název pro Nuselské údolí (mimochodem, pochází od německého nazvání biblického Slzavého údolí – Jammern = bědovat, Tal = údolí).
Nedávno mě v tramvaji napadlo, že podle Darwin-Wallace-Šuldovské teorie má člověčenstvo zaděláno na vývojovou změnu uší a prstů na ruce. Sedělo nás ve vagóně devatenáct, z toho dvanáct něco klepalo do mobilu a čtyři ho měli připláclý na ucho. Stejný jev vídávám v kavárně, kam si občas skočím na kafe, v parku, kde venčím psa, v čekárně u zubaře – prostě kam mé oko pohlédne, tam se mobiluje. Tohle přece evoluční vývoj lidského druhu nemůže přehlédnout, musí přijít čas, kdy se budeme rodit s handsfree místo ušních boltců a s gumovými špalíky na prstech.
Svěřuju se s touhle myšlenkou Šuldovi. Rozvážně potáhne z magicky vonícího Montecrista (vozí mu je neteř z Utrechtu) a vědecky nakrabatí čelo: „Na to se vykašli, kámo, větší ohrožení vývoje lidstva vidím v tom prosazování svobodný volby pohlaví. Víš, že už klasifikovali čtyřicet možnejch sexuálních orientací. Četl jsem o tom článek – každej prej má právo rozhodnout se třeba ráno, že je heteráč, dopoledne bisexuál, po obědě třeba polyamorik nebo pansexuál, večer třeba sapiosexuál a bůhví co ještě. A společnost to prej bude muset plně respektovat. To nemůže evolučně dobře dopadnout,“ vrtí starostlivě hlavou.
„No jó, týýývle,“ technickou poznámkou se k naší vědecké debatě připojuje Olda, kterej vlastní restauraci. „Jestli se to evolučně chytí, tak v každý hospodě bude muset bejt čtyřicet hajzlíků, že jó. Aby se mohly všechny ty orientace svobodně vyčůrat. To teda hostinským budoucnosti nezávidím, hlavně to uklízení.“
Mlčíme a lehce přikyvujeme ve vědeckém zadumání. Pak si bere slovo Karel, kterej v našem badatelském týmu zastupuje oblast technického pokroku: „To bych neřešil, pánové, na úklid hajzlů budou roboti. Ale podstatný je, že jednou budou mít ĺidi v sobě nastřelenej čip, kterej za ně obstará spoustu věcí. Asi v zadku, protože gluteus maximus zůstane jediným pořádným svalem. Ostatní nám zakrní, poněvadž fyzickou makačku udělají stroje.“
„Týýývle, čip jó, týýývle, na co?,“ žasne Olda a Karel ho s vědecky pozvednutým obočím informuje: „Hele, třeba daňový přiznání. Přijdeš na finančák, sedneš na čtečku a máš hotovo. Stopnou tě policajti, vysuneš zadek z auta a hned zjistěj, že máš zaplacený povinný ručení. Nebo u tebe v hospodě, přiložíš mobil hostovi ke kaťatům a účet je sečtenej…“ „Moment, týýývle,“ namítá Olda, „tady bylo řečeno, že mobil budu mít přičáplej v handsfree na ksichtě. To jako…“ Vědecky se chechtáme a ujišťujeme rozčilenýho kámoše, že hlavinku k zadnicím budou hostinští sklánět třeba až za tisíc let. Navíc Karel přichází s variantním řešením: „Třeba to bude zařízený tak, že stačí přiložit svůj čip k čipu hosta.“
S uspokojením pociťuju, že odvádíme kus dobré vědecké práce. Jen mi malinko vadí, že se jednostranně zabejváme konkrétními aspekty evolučního vývoje lidstva a jeho technologického pokroku. Chtělo by to trochu filozofické zálivky. Ujímá se toho Libor: „Pánové, všimli jste si, jak elegantně boříme Engelsovu teorii o podílu práce na polidštění opice? Vědecky odhalujeme, že hybatelem přirozeného vývoje je naopak lidská nechuť k práci, přesněji řečeno snaha všechno makání si co nejvíc usnadnit.“
Jojo, jsme vědci jako řemen! Šulda ale rázně ukončuje náš kongres rychlým pohledem na hodinky a vyděšeným konstatováním: „A sakra, já už měl bejt deset minut doma, jdeme do divadla. To bude keců, z Mileny se totiž od svatby evolučně vyvinula pěkně vostrá šelma.“
Vlastně už se rozcházíme všichni, takže: Vědě zdar!
