Moc se do školy těšila, ale nadšení jí dlouho nevydrželo. Už druhý den po příchodu ze školy začala okamžitě malovat obrázek černou barvou.
„Co to maluješ?“
„Peklo,“ odpověděla sveřepě.
„A proč zrovna peklo?“ zeptala jsem se udiveně.
„Aby paní učitelka věděla, co se mnou bude celý rok mít!“
„Tobě se tam nelíbí?“
„Líbí, ale jen o přestávce. Při nudouce nás paní učitelka rozsadila, a to mě štve.“
„A kde sedíš?“
„Hned za katedrálou.“
Za chvíli dorazila i její starší sestra, už ostřílená školačka.
„Co jste dělali první hodinu?“ vyptávala jsem se.
„Myslela jsem, že si budeme povídat o prázdninách, ale my se bavili jen o koronaviru,“ sdělila mi znuděně.
„A co jste si o tom povídali?“
„Nevím, ale bohužel si musím mýt ruce před svačinou,“ procedila skrz zuby a šla si ty ruce umýt a udělat úkol. Sloh. Téma oblíbený film. Vybrala si Harryho Pottera a rozepsala se: Harry byl čardoděj a od smrdi svých rodičů bydlel u tety a strejdy…
„Áďo, máš tam chyby a hrozně škrábeš,“ napomenula jsem jí a bylo mi jasné, že hlídání holek bude tentokrát zase zážitek. Její pohotová odpověď: „To nevadí, stejně bych jako dospělá škrábala, tak je dobře, že jsem se to naučila už teď,“ mě utvrdila v tom, že jsem se nemýlila.
Julinka si mezitím hrála vedle v pokojíku. Volala na mně, že jestli mám aspoň jeden prach, abych jí ho přinesla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na první pohled jsem viděla, že prachu mám dost, ale jak jí ho donést, to jsem nevěděla. Posléze vyšlo najevo, že si hraje na všehoobchod, má karkulačku a prach je jednotné číslo od slova prachy, a že si mám u ní něco koupit. Byla jsem ráda, že se problém vyřešil.
„Juli, už chápu, já ti před tím nerozuměla.“
„To nevadí, Jula říká stejně jenom samý blbosti,“ zapojila se do debaty ta starší.
„A Áda samý sprostoty,“ nezůstala jí mladší nic dlužná.
„Holky, nehádejte se! Venku prší. Co chcete teď dělat?“
„Babi, přečteš nám nějakou pohádku o drakovi?“ požádaly mě.
„Mně se líbí, když drak chrní oheň,“ dodala malá.
„To já, kdybych viděla draka, tak bych se bála, až bych úprkala,“ pošeptala mi ta větší.
Po pohádce se rozproudila živá diskuse, při níž následoval vodopád otázek na nejrůznější témata:
Biologie: „Kde má lachtan zadek? Z jak barevné housenky se vylíhne modrý motýl? Proč dává vosa švihadlo? Proč nemá slepýšť oči?“
Kosmonautika: „Který kosmičan byl první na Měsíci?“
Ekologie: „Co je to kleklá ryba?“
Potravinářství: „Rumuni vymysleli rum? Dělá včelák med?“
Politika: „Co je to skřet zájmů? Co je to skandál?“
Turistika: „Budeme letos chodit na teroristický kroužek?“
Hlava mi už šla kolem, a tak, když jsem na dotaz, co bude k jídlu, odpověděla „Pecu piču,“ jsem se raději odpovědím na poslední otázky z oblasti výtvarnictví - „Jak se vyrábí žlutá pastelka? Jak hnědá?“ – vyhnula:
„Zeptejte se maminky.“
„Tohle máma taky nebude vědět, zeptáme se táty,“ rezolutně zakončily debatu, dojedly, oblékly se a rychle vyrazily k domovu.
Zrovna přestalo pršet, a proto jsem se oblékla i já, a s hlavou velkou jako pátrací balón, jsem se šla projít. Někam, kde je klid, kde je minimum lidí, a hlavně žádné děti. Intuitivně jsem došla na hřbitov. Mám ráda nejen malé vesnické hřbitůvky, ale i ty velké pražské, na nichž jsou pochováni naši velikáni. Hroby velikánů jsou obvykle venku na mapce označeny číslem. Při hledání určitého čísla hrobu jsem se trošku dezorientovala a musela se zeptat na cestu hrobníka, který mi s údivem odpověděl:
„Třiapadesátka je hned támhle, ale pani, proč vylejzáte, když pak netrefíte zpátky?“
Trochu jsem znejistěla. Musím se mrknout do zrcadla. Že by přece jen měla Julda s těma dinosaurama pravdu?
