I v lednu bývá na horách u krmítka živo, počet jeho návštěvníků však závisí na počasí. A protože ve druhém lednovém týdnu bylo počasí proměnlivé, bylo rozmanité i naše pozorování.
V deštivém dni se objevili ptáci, jen když skončily mírné a občasné přeháňky.
Padla-li na krajinu souvislá mlha s hlubokým tichem kolem, byl sice u krmítka pohyb, ale ptáků nebylo mnoho. Teprve, když celou noc osvětloval okolí měsíc a jasně svítily hvězdy, věděli jsme, že následující den bude pro sýkorky ideální.
Ráno, chvilku po tom, když se slunce ukázalo uprostřed červánků, jsme je mohli očekávat. Na stříšce krmítka se ale nejprve objevila sojka. Poseděla, porozhlédla se a pak se spokojeně usadila na vedlejším stromě. Hned jak bylo krmítko volné, přilétla spousta drobných sýkor modřinek. Poznají se podle modré čepičky a hlavně podle černých proužků přes oči. Vesele prováděly na lojové kouli akrobatické kousky, natáčely se ze všech stran, zobaly i hlavou dolů a ukazovaly svou barevnou krásu.
Přilétla i skupina baculatých a větších sýkor koňader. Ty mají tmavou, černou hlavičku s bílými tvářemi, od krčku se jim táhne výrazný, souvislý černý pruh přes žluté bříško dolů. Proti modřinkám byl jejich projev vážnější, ale stejně opatrný až bázlivý. Oba druhy sýkor totiž vybíraly slunečnice z krmítka stejným způsobem. Pomalu se k němu po větvičkách modřínu přibližovaly, pak velice rychle nabraly semínko do zobáčku a honem pryč. Na vyšších větvích si slunečnici v klidu vyzobaly. Pomocí drápků na nožičkách ji přidržovaly tak dlouho, dokud obal semínka nebyl prázdný. Takto to opakovaly všechny.
Občas zalétl ke krmítku kos, sýkorky ale jen trochu vyplašil a usadil se na modřínu. Všichni ptáci si pak dali asi na tři hodiny pauzu, aby pak celé odpoledne pokračovali. Dobře, že využili nádherného dne.
Večer začala fujavice a sněžení, takže jsme ani nečekali, že se ráno sýkorky objeví. Jsou však statečné a uvyklé životu na horách, a i když jich bylo málo, přilétly si pro snídani.
Sýkora koňadra je naše největší a také nejrozšířenější sýkora. Je velká přibližně jako vrabec, je pěvec, kterého často slyšíme v korunách stromů. Má černou hlavičku s bílými trojúhelníkovými tvářemi, je černá na krku, s černým pruhem na žlutém bříšku, u samičky nemusí být tak výrazný. Křídla má modrošedá s bílým proužkem, hřbet je zelený. Vyskytuje se na celém území ČR, je to pták zahrad, sadů, parků a všech druhů lesů, spatříme ji i na horách. Hnízdí až 2x ročně, v dubnu až červenci, asi za 14 dnů vysedí až 10 vajec, sameček při sezení samičku krmí. Mláďata jsou krmena oběma rodiči, zůstávají s nimi přes zimu, dospělá jsou až ve druhém kalendářním roce. Potravu tvoří na jaře a v létě hmyz, na podzim a v zimě semena (slunečnice, bukvice, ořechy).
Sýkora modřinka je menší, má bílou hlavičku s modrým vrškem, od zobáčku má černý proužek přes obě oči, proužek má i od zobáčku na bradu. Hřbet je zelený, křídla modrá s bílou páskou, bříško žluté s úzkým, šedočerným pruhem, ocas modrý, sameček má barvy výraznější. Hnízdí podobně jako koňadra, má ráda dutiny, opuštěná hnízda i budky, hnízda vystýlá mechem, travou, srstí. Výskyt, potrava, výchova i dospělost mláďat je u obou sýkor stejná. Stejná je i neposednost a bázlivost u krmítka, proto se nesnadno fotí.
