"Ahoj, zvu tě, aby ses připojila," koukalo na mě, když se na displeji mobilního telefonu otevřela textová zpráva. Zvali mě dávní spolužáci. Že založili chat (internetovou debatní skupinku). Je to prý vymoženost, můžeme být v kontaktu bez ohledu na vzdálenost a denní rutinu. "Bezva nápad," říkám si a hned jsem vyzkoušela, jak to funguje. Každý ze skupiny psal, jak se mu daří, co dělal od doby, kdy jsme opustili škamny, kolik má dětí a zdali má vnoučata.
Za pár týdnů se to zvrtlo. Diskusní fórum se změnilo ve vzpomínkové fórum. Jiné zprávy už tam téměř nebyly. A k tomu nářky, jak je mládí v ...(víte kde), a že to bylo tehdy krásné, a ... a ...
Jednou ráno, když jsem na chatu pročítala nové zprávy, napadlo mě si čtení stopnout. Věnovala jsem mu deset (!) minut. Deset minut svého přítomného života jsem věnovala času, který je nenávratně pryč. Vzpomínkám na svoji dávno žitou dobu. A v tom okamžiku jsem se rozhodla, že si budu dávat daleko větší pozor na to, abych žila současný život. Ne ten minulý. Abych nežila znovu život, který je díky minulosti už daný. Život, ve kterém se díky minulosti nedá dodatečně už nic nového prožít.
Řeknu vám, není to jen tak. Zkuste si toho také začít všímat.
Kolik věcí, které máme doma, nás přímo přitahuje ke vzpomínkám. A nejen věcí. Vzpomínat nás může "přinutit" vůně, západ slunce, pohled na obraz moře... Častou příležitostí, jak se ponořit do vzpomínek, jsou procházky. A zvlášť ty, kdy kráčíme v klidu, bez konkrétního určení a sami.
Rozumím tomu, když se někdo rozhodne, že svůj současný život chce věnovat tomu minulému. Důvody nejsou důležité. Můj příspěvek chce oslovit ty, kteří se tak nerozhodli. A jako já si v jednu chvíli uvědomí, že díky častým vzpomínkám jim současný život utíká skrz prsty. Ani u takových lidí nejsou důvody důležité. Není jen správné anebo špatné rozhodnutí.
Když se přistihnu při "nechtěné" vzpomínce, zadívám se pozorně kolem sebe. Úmyslně chvilku pozoruji nějaký detail. Anebo se pozorně zaposlouchám. To mě spolehlivě přenese zpět do současnosti. A v té už zase záleží na mně, jak ji prožiji. Ta je, oproti vzpomínce, ještě otevřená...
---
„Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí. Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta.“ — Henry Wadsworth Longfellow
