I když se naše cesty rozešly třeba už před delší dobou a osud nás každou zavál do jiných měst, víme o sobě všechno, stýkáme se a často si voláme.
A co mne vyprovokovalo k napsání tohoto článku? Asi se budete divit, ale současná nepříznivá politická situace. A to z toho důvodu, že dvě z mých přítelkyň jsou „zahraničního původu“. Jedna je Němka (dosud v Německu žije) a druhá Ruska, která se řízením osudu dostala k nám jako dítě s matkou a nevlastním otcem a já ji poznala na střední škole.
S Němkou jsem si dlouhá léta psala, adresy se tenkrát dostávaly, myslím, ve škole, abychom se pocvičili v cizím jazyku. My si psaly anglicky, protože já německý jazyk nějak nemusela. Potom jsme se několikrát setkaly jak u nás, tak v Berlíně, kde žila, a naše „korespondenční přátelství“ vydrželo dosud, takže o sobě víme. Neměla lehký život a dosud nemá, jak to tak osud připraví, aniž se o cokoliv zasloužíme či ať si cokoliv přejeme. Já dodneška vzpomínám, jak se u nás bála jíst kuře – u nich „doma“ je totiž informovali, že je máme jedovatá.
Druhá – Ruska – se stala mou přítelkyní taky na dlouhá léta a jako Němka ani ona neměla rozhodně lehký život. Začalo to už s jejím narozením – daleko na severu SSSR, kde se budovalo zbrusu nové město a kam sváželi pracovníky z celé země. A tak z jejího vyprávění vím, jaký pohnutý a těžký život měla i její matka a jaké to bylo, když se tam daleko na Sibiři seznámila s volyňským Čechem (jeho život by také zcela jistě vydal na román) a přijela s ním i dcerkou k nám, kde se vzali. Kamarádka tak získala dobrého tátu, který ji měl rád, toho pravého totiž nikdy nepoznala. Ovšem, bohužel, ještě než stačila dokončit střední školu, náhle zemřel. Myslím, že se na tom podepsaly jeho životní útrapy.
Rodina mé matky žila v pohraničí. Už před válkou tam její tatínek našel práci, maminka tam za prací dojížděla, a tak se seznámili a už tam zůstali. Rodiny Čechů i Němců zde žili svorně léta. Maminčina nejlepší přítelkyně byla z dost chudé německé rodiny, která nikomu neubližovala a jejich jediným proviněním bylo, že se přihlásili k německé národnosti, nakonec ani nijak jinak nemohli. Rodina měla jedinou dcerku (podle maminčina vyprávění věčně hladovou) mezi několika bratry. A pak se v Německu díky jednomu člověku zbláznili. Když začala válka, bratři z této rodiny postupně odcházeli, několik z nich ještě jako kluci. Nikdo z nich se už nevrátil, vždycky přišlo místo něho jen strohé oznámení. Matce zbyla jen dcera, se kterou byla po válce „odsunuta“. Odcházely obě od nás do neznáma pouze s ranečkem věcí. Ze země, kde se obě narodily a jejich proviněním bylo pouze to, že muži museli poslechnout a jít do války, ať si mysleli cokoliv. Toto přátelství mé matky a její přítelkyně rovněž přežilo desetiletí. Psaly si a později, když už jsme měli telefon, si i telefonovaly. Má maminka vždycky ožila a rychle přešla z češtiny do němčiny. A když padla berlínská zeď, konečně se po letech obě opět setkaly.
Chci tím říct, že nejlepší je slyšet různé životní osudy různých lidí. Ti „obyčejní“ (a jsou nás miliony) rozhodně netouží po nějaké válce a rozčiluje je jakékoliv harašení zbraněmi. Oni jsou pochopitelně těmi, kdo na to nejvíc doplatí, i když do poslední chvíle doufají ze všech sil, že se „ti nahoře“ nějak dohodnou. Od toho tam přeci jsou - proto jsme si je přece zvolili a doufali, že budou moudří a budou moudře vládnout. Ty „obyčejné“ totiž nezajímají mocenské zájmy a hrátky velmocí. To platí i dnes, kdy se nám „za zadkem“ srocují ty největší armády světa.
