Učební osnovy pro žáky základních devítiletých škol v předmětu hudební výchova v 60. letech minulého století neobsahovaly jen zpěv. Naučili jsme se mnoho lidových i tábornických písní, znát noty, stupnice, dokázali jsme roztřídit i pojmenovat různé hudební nástroje, orientovali jsme se v hudebních žánrech, slavné skladatele jsme uměli nejen pojmenovat podle jejich tváří, ale jejich život zařadit do správného časového období, navštěvovali jsme výchovné koncerty. Poslouchali jsme skladby, učili se rozumět textu, vyťukávali jsme rytmus, věděli jsme, že krabička na desce piana je metronom a k čemu slouží.
Když nám učitelka vyprávěla o skladateli a jeho nejvýznamnějších skladbách, vždycky nám stěžejní části přehrála buď z magnetofonu, gramofonu, nebo na klavíru. Jak jsem byla překvapena, když ve ztichlé třídě zazněla první slova ukolébavky z opery Hubička od Bedřicha Smetany. Učitelka můj výraz zpozorovala a po doznění posledního tónu se zeptala, co že mě tak vyvedlo z míry při poslechu árie Letěla bělounká holubička. „Tuhle ukolébavku mi zpívala babička, když jsem byla hodně malá,“ kníkla jsem do ticha. „Babička ti zpívala jenom tuhle?“ pátrala učitelka dále. „Ne, ještě mi zpívala Hajej můj andílku,“ dokončila jsem s rudýma ušima. „Tak se zase posaď a poslouchej,“ vlídně učitelka přikázala. A k bílé holubičce přidala i andílka.
Jedna z nevšedních hodin mi utkvěla v paměti díky podrobnému rozboru hudebních motivů symfonické básně Vltava ze Smetanova cyklu Má vlast. Při zavřených očích jsme se toulali od pramenu řeky, přes rej rusalek, Svatojánské proudy, pod Vyšehrad až do míst, kde Vltava svůj tok spojuje s řekou Labe. Molová tónina zpočátku trylkující nabývala na síle k úchvatným tónům vyjadřujícím majestátnost Vyšehradu a Prahy. Tehdy jsem nevěděla, že právě tato skladba se stane právě tou, ke které se budu vracet v různých obdobích mého života. Ani že se mi melodie dostane doslova pod kůži, díky Československé spartakiádě v roce 1975, kde cvičení žen a dorostenek doprovázela právě Vltava.
V pozdějších letech jsem nevynechala žádný koncert nabízející v mém okolí poslech Mé vlasti. Kvůli Vltavě. Dávali na 2. programu České televize přenos z koncertu Mé vlasti? Všechno šlo a stále jde stranou. Jindy, za pošmourných podzimních podvečerů, jsem se zavřela do pokoje, otevřela víko gramofonu, na černou vinylovou desku položila přenosku, zhasla všechna světla a poslouchala. A pak jsem jednou zaslechla prvních pár známých tónů a vzápětí zpěv Karla Gotta: „Znám kraj, kde zlátne réva a poutník netuší, že proud řeky se vlévá tam večer do duší…“ V ten moment jsem pochopila význam myšlenky Jiřího Mahena, českého básníka a novináře: „Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce.“
https://www.youtube.com/watch?v=Sd3bIIaz3Kg
Vltava pod Pražským hradem v noci
(foto: Eliška Urbanová)
Zdroj: internet, youtube
