V nejhorších vlnách pandemie a restrikcí jsem byl přesvědčen, že už mě nic horšího v životě nepotká. Přežili jsme, přišel nový rok a zdálo se, že bude dobře. Ještě před dvěma týdny vše vypadalo tak slibně - těšil jsem se na prořez jabloní, první květy zlatého deště, meruňky, otevření zahrádky v naší hospodě... Místo toho teď jen sedím u počítače a sleduji, co se to na východě děje. Hledám v těch všech reportážích cokoliv pozitivního, špetku naděje. Pořád nic nepřichází. A dlouho nepřijde.
Dobře už bylo. Nám, sedmdesátníkům. Ve světle současného dění jsem i ochoten přivřít oči nad dobou temna v zemi bičovanou komunistickými zloduchy a posléze politickokorupčními šíbry. Vychovali jsme děti v politickém marasmu, ale v míru. Za posledních třicet let jsme si - přes naše neustálé remcání proti všemu a všem - nakonec užili. Opravili jsme si domy, zvelebili zahrady, zajeli k moři. A teď, v závěru našeho bytí předáváme zemi potomkům na prahu války a ekonomického a celospolečenského zmaru.
Bude to bolet. Dožijeme, s bolestmi kyčlí (můj případ), ale hlavně bolavou myslí. Čekají nás těžké roky, kdy budeme při pohledu do peněženky ronit slzy. Ale o nás nejde. Jde o příští generace. A právě jim musíme vykřesat naději v lepší svět. Ne zoufáním, špičkováním a rozséváním blbé nálady. Musí vědět, že i těžké časy mají konec, že všechno zlé je pro něco dobré, že naděje umírá poslední. Kdo jiný by jim to měl sdělit, než my. Přes to všechno, co se děje, hlavu vzhůru!
