Trošku si název upravím: Já a oceán. Kdysi dávno jsem se účastnila aktivních dovolených od STOBu a jednou se objevila nabídka pobytu na Madeiře.
Madeira, kde to je, co to je, co tam je, snažila jsem se najít, co šlo, a v okamžiku, kdy jsem nahlédla na mapu, bylo rozhodnuto. Kolem dokola Atlantský oceán. Oceán, to slovo mělo, a přiznám se, má dodnes přímo magickou moc.
Název letiště Santa Catarina vám vykouzlí zasněný výraz na tváři, ovšem pouze do okamžiku, než se k letišti přiblížíte a vidíte, že přistání se má uskutečnit na prodloužené dráze do moře (přesně 180 sloupů) a v tu chvíli vám úsměv ztuhne a přejete si, aby nad letadlem drželi stráž všichni santové z celého světa. Až dodatečně zjistíte, že prý sem létají jen ti nejvíce zkušení a vyškolení piloti. Tak jo.
Madeira – Ilha de Madeira – ostrov dřeva, ostrov věčného jara, ostrov květin. To vše je pravda. Nádherné strelicie najdete na každém rumišti. Tehdy se u nás tyto květiny ještě moc neobjevovaly.
Ale ten oceán, ten oceán. Měly jsme to štěstí, že hotel stál na pobřeží s bazénky mezi lávovými skalami, kde se v době přílivu tříštily vlny a voda se tak krásně vyměňovala. Postávaly jsme (samozřejmě v pauzách mezi cvičením) u zábradlí a jak malé děti se radovaly z každé takové vlny a počítaly. Ano, ta sedmá byla ta největší. Alespoň nám se to tak zdálo, nebo jsme si to přály. Myslím, že každá z nás, v hukotu přílivu těch největších vln, vyslovila nejedno své tajné přání. I když se to přání nemá říkat, udělám výjimku. Ještě jednou poslouchat hukot oceánu, ještě jednou…
Snímky pod článkem jsou přefocené z „papírových fotek“, takže se omlouvám za kvalitu.
