Tenkrát, v sedmdesátých letech minulého století, bylo třeba mít nejprve devizový příslib od ředitele banky a následně souhlas Ministerstva vnitra. Ten jsem dostal, a tak jsme s přítelkyní Jitkou vzali kameru a filmy a jeli jsme do Francie. Pořád jsme filmovali ve vnitrozemí, ale potom jsme si řekli, že jeden den si odpočineme u moře. Viděl jsem ho poprvé v životě.
Žasl jsem a pamatuji se, že jsem byl nejvíc zaražen pohledem na jeho nekonečno. Nic tam nebylo, jen voda, která neměla konce. Šli jsme se koupat. Jitka si lehla do stínu, zatímco já jsem se nemohl nabažit slunce a ležel jsem celý den na pláži. Při cestě po Francii jsme vždy bydleli v kempech a pod vlastním stanem.
Když se přiblížil večer, vrátili jsme se do stanu a já jsem začal cítit, že mě kůže pálí. Uvědomil jsem si, že jsem se spálil, a vzpomněl jsem si na starou babskou radu: natřít se bílkem ze syrového vejce. My jsme si vezli nejen stan, ale i potraviny, většinou konzervy a také vajíčka. Už nám zbylo jen jedno, a tak mne Jitka natřela, kam bílek vystačil. Na druhý den jsem na těch natřených místech byl krásně opálený a bez bolesti, na ostatních červený, silně spálený. Pak se mi tam kůže dlouho loupala, jak to zná každý, kdo se jednou na slunci pořádně spálil.
V dalším roce jsme chtěli opět filmovat v západní Evropě. Zašel jsem znovu do Státní banky požádat o devizový příslib. Dveře pana ředitele byly zavřené, proto jsem zaklepal na dveře vedlejší. Zeptal jsem se tam sedícího úředníka, kdy přijde pan ředitel. Odpověděl mi, že už nepřijde. Zeptal jsem se proč. Odpověď zněla: „Protože ten pitomec Martin Štěpánek se chlubil ve vysílání Svobodné Evropy, že se mu podařilo emigrovat jen díky tomu, že dostal od pana ředitele devizový příslib. A bylo, jak se říká, vymalováno. Nikam jsme už nejeli.
