Málem jsem tomu přestávala věřit, už jsem si myslela, že se tomu přece jen vyhnu, když vtom moji ostražitost a snahu chodit mezi viry covidu ukolébala velikonoční neděle – vzkříšení. Pro mne ale při mé smůle měla ta neděle efekt přímo opačný, já jsem odpadla. Zpočátku mě při životě držely krásné zážitky rozkvetlé přírody venkova, setkání s rodinou, oslava narozenin vnuka, ale co naplat, bylo mi docela mizerně a dny o samotě doma se nekonečně vlekly.
Kontrolovat mě občas přišla dcera, přestože jsem jí to zakázala. Před rokem v nemocnici na covid málem umřela, ještě mám tu hrůzu na paměti, její tchyně ho ve stejnou dobu na JIP, bohužel, nepřežila. Dcera se pousmála, že se jí teď nic nestane, když už nějaký ten den bydlí společně s manželem a covidem v jedné domácnosti a zatím celkem dobrý. A já se prý z toho také vykřešu, když už ani ten covid není to, co bývalo! Jen si postěžovala, že s jejím manželem to není dobré, říká jí, že prý umře a ani ty nové boty už neunosí, atmosféra je u nich doma hrozná.
Já už jsem doma skoro dva týdny a stále nic moc, po těle ani po duši. Nějaké podpůrné léky, které mi doktor předepsal, užívám, když už jsem ta riziková skupina, ale žádná sláva to není. Z mé odevzdané agónie mě vyrušilo šramocení v předsíni. To je zase dcera, jiná možnost není. Zase mi předem nezavolala, ale když nečekaně vstoupila, ohlásila se jako „namátková kontrola“! No, tušíte správně, ta namátková kontrola nedopadla dobře. Bylo před polednem, já nemytá, nečesaná, s mastnými přeleželými vlasy, v noční košili, … Řekla mi se smíchem, že takhle by to tedy nešlo, ať s tím něco dělám, ona to brzy zase zkontroluje. Přinesla mi čerstvé pečivo, kytku ze zahrady a svoji krásnou sukni pudrové barvy s vloženým plisováním, že si ji budeme střídat, ať ji teď nosím zase já, je načase jít ven na slunce a na čerstvý vzduch. Ta sukně je opravdu krásná, ale nepřišlo mi to jako rozumný nápad při pohledu na dosti úzký pas té sukně; dcera má o jedno až dvě čísla menší velikost. Ona ale prohlásila, že ten pas je do široké gumy a určitě mi ta sukně bude. Odmlouvat se nedalo, musela jsem si ji hned před ní vyzkoušet; přes tu noční košili to musel být netradiční model, ale hned bylo jasné, že výmluvy nemají smysl a sukně mi je. A to už tedy byla motivace!
Můj zeť už je na tom prý také lépe, nejspíš už není na umření, má totiž jiné téma. Večer prý doma tentokrát řešili, jak je to s covidem a se sexem. Byl dokonce natolik odhodlaný, že někde vyhrabal balíček s ochranou a na hlavu jí chtěl hodit nějakou deku, aby na ni údajně jeho zbytkový covid nepřeskočil. Když mi to líčila, a uměla jsem si to v jejich podání živě představit, jak se po bytě honí s tou dekou, navrhovala jsem pohotově polohu 69, to by se setkali někde uprostřed a při tom by mohli dodržet předepsanou bezpečnou vzdálenost 1,5 metru! S tím návrhem, jistě geniálním, jsem nejspíš přišla pozdě. Soudě podle poněkud záhadného úsměvu ve stylu Mony Lisy, už to dcera s manželem vyřešili k oboustranné spokojenosti i bez mé nevyžádané rady, když ho nakonec přesvědčila, že covid není pohlavně přenosnou nemocí.
Když dcera za chvíli odešla, vykoupala jsem se a umyla si vlasy, udělala si něco k jídlu, upravila se, oblékla novou sukni a šla se projít po dlouhé době na rozkvetlou stráň pod domem a kolem rybníku; co kdyby byla zase nějaká namátková kontrola. A byla! Hned druhý den, v sobotu dopoledne, na mne volala dcera z auta na náměstí, když jsem si šla na trh koupit zeleninu. Byla tam i s manželem a tchánem a ptali se mě, co dobrého jsem si na trhu koupila. Když jsem jim řekla, že brambory, smáli jsme se všichni. K radosti nám stačilo, že jsme se potkali a jsme zase negativní. Tchán, pravděpodobný původce té rodinné pohromy, nám vysvětlil, že on jistě pozitivní nebyl, když mu to jeho virgule neukázala! Usmíval se na mne, prý jsem pokaždé mladší (v té krásné sukni jsem se cítila skvěle, ale věděla jsem po té nemoci své), a pokud by mě snad zase někde nepoznal, ať se k němu jistě přihlásím. To jsem mu ráda slíbila.
S dcerou a zetěm jsme si mimoděk vyměnili shovívavý úsměv. Při jeho pokročilém věku a pocovidovém vdovství, se kterým se tak statečně a s podporou rodiny potýká, si také všeho vážíme úplně jinak. Krásné jaro je konečně před námi a budoucnost se snažíme vidět jen pozitivně!
