Obdivuji všechny ty, kteří slyší na „modravých dálek volání“ a vydávají se zkoumat všechny jeho taje. Ani mně nikdy nestačilo jen sebou tak plácnout na břeh a celý den se smažit, a tak jsem viděla různá moře z mnoha jejich úhlů.
Několikrát mne to ovšem stálo pořádný úlek a strach. Například při potápění ve Španělsku, když jsem kdesi dole při dně a dál od břehu obdivovala (pouze s jednoduchým vybavením šnorchlem a brýlemi) cosi na nějakém útesu a náhle jsem zaznamenala nahoře setmění a pohyb. Brýle se mi mezitím zamlžily a já viděla nahoře nad sebou jen dva černé pohybující se stíny. Úlekem jsem málem spolkla šnorchl, protože první co mne napadlo, že nahoře plují žraloci. Protože mi už nestačil dech, byla jsem nucena vyletět nahoru jak střela přímo pod domnělé žraloky. Nevím, jestli se lekli taky, nebo mne dole viděli, ale byli to dva potápěči v černém a na rozdíl ode mne plně vybaveni. Nevzrušeně pluli pomalu dál a ani se neohlédli na kuckající, zalykající se a potápějící se „taky potápěčku“, přestože tenkrát jsem ještě byla celkem pohledná mladice (zřejmě jsem tak v tu chvíli nevypadala :-)).
Dopadlo to pro mne dobře, nakonec ještě tady jsem, jak vidíte. Dosáhla jsem tehdy břehu svými skrovnými a ubohými silami, zatímco jsem se při tom notně nalívala mořskou vodou. Na nějakou chvíli jsem pak zcela ztratila chuť se potápět, než mi zase otrnulo.
Moře inspirovalo spoustu básníků, ale mně utkvěl z dětství pouze úryvek jedné z básní:“ Ó moře, čím je ti mé hoře“. A to mne napadlo i tenkrát, když jsem po čtyřech dosáhla břehu. Kdykoliv jsem pak seděla na nějaké pláži či útesu a kochala se krásou moře, napadl mne tento úryvek a uvědomila jsem si, jak jsme proti této spoustě vody všichni malí a bezmocní.
Pro nadcházející sychravé dny podzimu přidávám ze své bohaté sbírky pár svých náhodně vybraných fotek moře krásného, přívětivého, nádherného, úžasného a tonoucího obvykle v záři slunce.
Tak se zahřejte pohledem na ně a naberte si z nich dostatečně, budeme to teď všichni asi potřebovat…
