V Kobylisích jsem sedla na tramvaj a vystoupila na zastávce Bulovka. Hledala jsem, co bych o Bulovce napsala zajímavého a jaké bylo mé překvapení, že jedna Bulovka je ve Frýdlantském výběžku, druhá je usedlost v Praze-Košířích a ta moje má název od zaniklé osady Bulovka. Po ní dostala název nemocnice a je tak pojmenovaná i ulice, která vede k Vltavě. Vykračuji si dál proti sluníčku kolem Bulovka Medical & Business Centra a po Korábských (Libeňských) schodech přímo do Parku Pod Korábem. Park je ve svahu a je zde naučná stezka. Kdo by si chtěl ověřit své znalosti hornin, může absolvovat geologickou expozici. Připomněla jsem si, že jsou horniny vyvřelé, usazené a přeměněné a uhádla jsem žulu a čedič. Nechce se mi moc park opouštět, ale na delší sezení na lavičce to už není. Abych se posunula blíže k Libni, musím podejít železniční trať. Podchod, tak jako mnoho jiných, nevypadá lákavě, pak zjistím, že kdyby kdosi původní graffiti nezačáral, mohl mít docela hezkou výzdobu.
Po absolvování tohoto výtvarného umění, se dostávám do ulice Na Košince. Košinka byla usedlost s vinicemi a záznamy o ní jsou již z 15.století. V roce 1875 kupují usedlost s pozemky bratři Grabové a staví zde továrnu na voskování plátna, administrativní budovy a v 90.letech 19. století honosnou rodinnou vilu. Tu pak během hospodářské krize prodávají a jak šly dějiny, střídají se zde Hilerjugend, četnictvo, dětský domov, zdravotní škola. Nyní vilu využívá MČ Praha 8. Vjezd na pozemek je opatřen závorou, na sloupku cedulka, že park je otevřen v pracovní dny od 8,00 do 16,00, žádný zákaz tak sebrala odvahu a vkročila na pozemek. Vila je skutečně nádherná. Při pohledu z parku jsem si představovala, jak asi musela vypadat večer, celá nasvícená. Vnitřek vily se moc fotit nedal, tak jen schodiště a jakousi zasedací místnost.
Pokračuji v sestupu kolem psí louky a už vidím, jak vykukuje kostel sv. Vojtěcha. Kostel je prohlášen národní kulturní památkou, jedná se o unikátní dřevěnou secesně-folklorní stavbu. Zajímavá je střecha věže ve tvaru čtyřboké helmice. V sousedství kostela stojí secesní budova Libeňské sokolovny. Obě památky mají stejného architekta, Emila Králíčka. Sokolovna v době 1.svět. války sloužila jako lazaret, během 2.svět. války zde bylo skladiště leteckého materiálu. Po obnovení sokolské činnosti byly uskutečněny rozsáhlé opravy. V roce 2001 byla prohlášena za kulturní památku.
Poslední dominantou této oblasti je Libeňský zámek. Původní renesanční stavba byla kolem roku 1770 přestavěna do rokokového stylu. I Libeňský zámek má bohatou historii. Byl zde uzavřen tzv. Libeňský mír mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Vlastnil jej Albrecht z Valdštejna, pobývala zde Marie Terezie, Leopold II.. Byl zde zřízen morový špitál, vojenský lazaret a v dokonce i vychovatelna pro mravně narušenou mládež. Na rozdíl od vnější architektury, vnitřní prostory byly několikrát upravovány a z původního zařízení se moc nezachovalo. Nyní je zámeček využíván pro koncerty, výstavy. Nesmím zapomenout na slavnostní sál, který slouží hlavně jako svatební síň a patří mezi nejžádanější.
U Libeňského zámečku moje procházka končí, nebe se zatáhlo a tak je čas vydat se k domovu.
Zdroje: Wikipedie a místní informační tabule
