Ano, mám na mysli Pozadí událostí, zbrusu nový čtyřdílný seriál ČT1, jehož poslední epizoda byla včera odvysílána.
Tím, že jsem od srpna díky zpackanému výletu na elektrokole imobilní, stala se mi televize tak trochu nuceným společníkem každý večer. Přes den píšu nebo čtu, ale především rehabilituju. A když mě koleno tak moc nebolí, což bohužel zatím není moc často, snažím se v rámci postupného zatěžování zlomeného bérce vymýšlet a praktikovat způsoby, jak za pomocí berlí zvládat některé běžné domácí práce. A to mě vyčerpává natolik, že potom s úlevou spočinu na stoprocentně bezpečné elektroposteli, která je už osmý týden dominantou našeho obýváku.
Mé nedělní televizní večery doposud patřily bezvýhradně Policii Modrava. Sice mě na všech komerčních stanicích otravují reklamy, nicméně krása Šumavy, lidské příběhy a v neposlední řadě i osobní vztah ke všem sympatickým tvůrcům seriálu vítězily.
Když začala Česká televize avizovat ve stejném čase konkurenční novinku, zbystřila jsem. Už jenom autorský tandem Hřebejk – Jarchovský byl pro mě zárukou kvality, natož pak, když jsem v upoutávkách viděla hvězdný herecký tým. A navíc možnost vidět jednotlivé díly pěkně vcelku, bez reklam.
Přesto jsem vyhodnotila, že přetrpím reklamy a zůstanu věrná šumavským hvozdům. Pozadí událostí jsem si potom vždycky v pondělí pustila přes červené tlačítko na iVysílání a v klidu jsem si tenhle mimořádně zdařilý počin České televize užívala. Jenže ouha! Každý díl posouval příběh dramaticky dál a herecké výkony protagonistů nabíraly takové grády, že jsem včera zaváhala s pořadím. A když mi pár minut před začátkem přišla od dcery vyzývavá esemeska, bylo rozhodnuto.
Mé rozhodnutí přepnout na jedničku mělo totiž jeden bonus navíc…řekla bych… jakousi širší dimenzi Pozadí událostí. Takový impuls od třiačtyřicetileté dcery ke společnému sledování televize na dálku nepřichází každý den. Nemohla jsem přece odolat, když moje holčička chtěla závěrečný díl sdílet se mnou…
A dobře jsem udělala. Nejenže jsem se dozvěděla nečekané rozuzlení, ale měla jsem pocit, že sedíme vedle sebe. Stačily jsme si během sledování stručně popisovat naše reakce, prošpikované výstižnými emotikony, které aplikace WhatsApp nabízí. Tak třeba: Je to on… Hajzl…. Ta rukavice! Vidělas to? Dokonalý… Umírám smíchy… Neskutečný… Fakt bomba! Tak pravdu máš asi ty… Neee, ještě furt nevíme. Ty jooo, tak to nás dostali… Pustím si to znova. Na co se teď budeme těšit? Napíšeš Hřebejkovi? Aspoň fejeton…prosím!
Tak tady ho máš, Klári. Včera jsme si to užily, co? A režisér Jan Hřebejk je fakt borec. To, co s Petrem Jarchovským a Michalem Sýkorou společně vytvořili, je téměř dokonalé. Ve své autentičnosti, humoru, dialozích dotažených do nejjemnějších detailů, a především v hereckých výkonech všech protagonistů. Naprosto famózní Jitku Čadek Čvančarovou v kontrastu s dokonale navenek umírněnou a vnitřně nabitou Marthou Issovou doplňuje skvělá Petra Hřebíčková, které jsem tolik, tolik rozuměla… tedy její postavě maskované spisovatelky. Úžasným objevem je pro mě sexy intelektuální mužský prototyp Jiří Havelka a taky slovenská zpěvačka Katarzia, kterou bych v její šokující herecké kreaci nejradši uškrtila. Ale i všichni ostatní vytvořili naprosto odlišné a perfektní charaktery, včetně vrátného pod úvodními titulky. Všechno, všecičko do detailu promyšlené, současné a srozumitelné navzdory všem absurditám, navíc zasazené do neokoukaného a přitom tak působivého prostředí Olomouce a její Univerzity Palackého. Prostě paráda.
Pokud vám minisérie Pozadí událostí unikla, koukněte na ni dodatečně.
A já si teď pro klid duše pustím přes červené tlačítko Policii Modravu. I s těmi otravnými reklamními předěly.
Tak hezké vztahy v běhu času …a kdo může běhat, ať nesedí u televize!
HŠ
