Cukroví jsem jíst nesměla, prý abych uviděla zlaté prasátko. Žádné prasátko nebylo, vždycky jsem někde něco snědla.
Večeře měla začít až vyjde první hvězdička. Já, dítě naivní, jsem ji chodila vyhlížet. Bylo zataženo, hvězda samozřejmě žádná. Ještě že mi alespoň ukázali Ježíška v akci. Nejstarší sestra mě vzala na ruku a nepatrně pootevřela dveře do obýváku. A tam to svítilo a šustilo, no krása.„Vidíš? Je tam Ježíšek a naděluje!“ Určitě jsem potom kdekomu vykládala, že jsem viděla Ježíška. Pokoj se zářícím stromečkem byl tak kouzelný, nešlo nevěřit. A já věřit chtěla.
Když jsem povyrostla, musela jsem pomáhat v kuchyni. Loupat brambory, zdobit chlebíčky, zkrátka co bylo potřeba. A strojit stromeček.
A když jsem povyrostla ještě víc a vdala se, vytvoření vánoční atmosféry už leželo jen na mně. Chtěla jsem mít vše nej, nazdobeno, naklizeno, stihnout návštěvy, chlebíčky pro nás i pro děti, večeři a nevím co ještě. Párkrát se mi pak stalo, že jsem poklimbávala u pohádky, kterou děti „musely vidět“.
Těch nezapomenutelných Štědrých večerů, když se tak dívám zpět, tolik nebylo. Ne že by byly smutné, to ne. Bývaly veselé, dojemné, podle možností štědré, pohodové, zkrátka pokaždé jiné, to podle věku našich dětí. Bývaly u nás babičky, kamarádi, příbuzní. Ale ten nej, co nejde zapomenout, jsem prožila v roce 1968.
Bydlela jsem tehdy s bratrem v Týništi, rodiče a jedna sestra v Bolehošti, ve služebním bytě. Nejstarší sestra byla vdaná a bydlela v Praze.
Den před Štědrým dnem večer po desáté někdo ťukal na okno. K mému obrovskému překvapení to byla chechtající se sestra i s manželem a obrovskou taškou dárků. Od srpna jsme se neviděli. Naše setkání jsme proto řádně oslavili a druhý den se všichni přesunuli k rodičům. Na přípravu večeře a strojení stromečku nás bylo hodně a to bylo fajn. Vládla pohoda a radost, že jsme celá rodina pohromadě.
Slavnostní večeři zahájil tatínek děkovnou modlitbou. Následoval přípitek, rybí polévka a smažený kapr se salátem. Po večeři jsme všichni napochodovali ke svítícímu a krásně prskajícímu stromečku. Dárků bylo hodně, ale ten nej a tudíž největší radost jsem určitě měla já. Dostala jsem několik LP gramofonových desek a jednu SP. Lady Madonnu od The Beatles! A Beatles, to bylo NĚCO. To nelze zapomenout. Mám ji schovanou dodnes. Obal má otrhaný, je poškrábaná, zestárla. Stejně, jako já.
Další vánoce bylo všechno jinak. V létě bratr emigroval do Rakouska, sestra s manželem do NSR a já se provdala do severních Čech. Doma u rodičů zůstala jen prostřední sestra. Znova jsme se sešli až za 22 let. Na jaře 1990.
Tu gramodesku stále mám. Obal má otrhaný, je poškrábaná, zestárla. Stejně, jako já. Je krásnou vzpomínkou na sourozence a rodiče, na poslední společný Štědrý večer.
