Já se vždycky leknu a vyskočí mi opar, a to i přestože mám čisté svědomí. Nicméně jsem ráda, že mě kontrolují, mám pocit důležitosti, že jim za to ještě stojím, a že nevypadám natolik sešle, aby mě vynechávali.
To revizoři v metru mě štvou. Nevím proč, ale nikdy mě nekontrolují, ani když mám vysoké podpatky ani různobarevné vlasy ani krátkou sukni. Obvykle stávají nahoře nebo dole u eskalátorů a neproklouzne jim ani myš. Pokud mezi nimi procházím já, ustoupí stranou, ledva přívětivě kynouce. „Kruci, zase nic. Snad to vyjde příště,“ tiše v duchu doufám.
Příště vidím skupinku pěti revizorů, mezi nimiž je i jedna žena, jak společně nastupují na eskalátor. Pospíším si a vmísím se mezi ně. „Tak aspoň ta bába by mě mohla zkontrolovat,“ říkám si. Nic. Stojím s nimi i na peróně a… pořád nic. Přijíždí vlak. Nastupuji s nejmladším z nich do stejných dveří. Je narváno. Stojím u tyče a dívám se po očku, kde je a co dělá. Vidím, že ke mně přistupuje, a že se nadechuje. „Asi mi chce něco říct. Konečně se dočkám,“ raduju se. To, co mi řekne, mi ale vyrazí dech: „Promiňte madam, já se tady okolo vás jenom protáhnu.“ No nezabili byste ho?
Přestupuju. Sedám si na čtyřku, kde už sedí mladý pár. Kde se vzal, tu se vzal, zjevil se revizor. Mě si ani nevšiml a rovnou zkontroloval ten páreček. Oba jeli na černo a jen slečna měla občanku. Tak vypsal nejdříve pokutu jí. Slečna si to přečetla a povídá:
„No to jste mě moc nepotěšil, že budu platit patnáct set.“
„To je podle Drážního zákona těch tisíc pět set korun, ale když zaplatíte do patnácti dnů, bude to jen za osm set,“ vysvětloval revizor.
„Ježíš, to jste hodnej,“ zajásala slečna.
„To je podle zákona,“ snažil se objasnit revizor, že zas tak velkou zásluhu na slevě nemá.
Slečnino nadšení však nepolevovalo: „Teda, to jste mi udělal radost.“
Tehdy revizor pochopil, že nemá cenu dál ztrácet čas a začal se věnovat mladíkovi, který nejen že neměl občanku, ale navíc držel v ruce otevřenou plechovku s pivem. Tak mu povídá:
„Podle přepravního řádu zde nesmíte pít alkoholické nápoje.“
„Já nepiju,“ oponoval mladík.
„Ale máte to otevřené,“ trpělivě vysvětloval revizor.
„Já nevěděl, že to nesmím mít ani otevřené a teď koukám, že už to nejde zavřít,“ hájil se kluk.
„Já ti to říkala,“ ozvala se náhle slečna. „Občanku nemá, a ještě mi dělá ostudu,“ smála se a spiklenecky na mě mrkala. Taky jsem se smála a taky jsem na ní spiklenecky mrkala. Doufala jsem, že alespoň touto cestou upoutám pozornost revizora. Nestalo se. Jelikož jsem byla ve své cílové stanici, musela jsem neoslovena a nezkontrolována vystoupit. U eskalátorů stáli další dva revizoři. Jen se trošku rozestoupili a lehce se uklonili, když jsem kolem nich procházela.
Přesto neztrácím naději. Jednou to prostě musí vyjít.
