Mohla bych psát o Jílovém jako o místu mého srdce, ale toto je příběh staré fotografie, který jsem nazvala "Slepička Máńa a tatínek."
Dědeček měl totiž na zahradě, kromě jiného, i slepice. Jednou jsme za ním přijeli v době, kdy se zrovna líhla kuřátka. Pro Pražáky opravdu zajímavá podívaná. Seděli jsme u té události jako pěny a vydrželi jsme to, dokud se kuřátka nevylíhla všechna. Jedno kuřátko se ale narodilo nějaké slabší a ostatní kuřata, a dokonce i slepice, ho začaly odstrkovat.
Na to jsme se nemohli dívat, hlavně tatínek, a tak jsme si kuřátko odnesli domů. Dali jsme mu veškerou péči a kuřátko naši péči vydrželo a dokonce si na ni zvyklo. Dali jsme mu také jméno - shodli jsme se na Máně.
Máńa bydlela s námi a hlavně si oblíbila mého tatínka. Ráno ho dokonce chodila budit. Vyskočila si na jeho postel a jemným klováním ho budila tak dlouho, až se ji to povedlo.
Kuřátko ale nezůstávalo malé a roztomilé, začínalo pěkně růst. Chtěli jsme ho vrátit ke slepicím, ale slepice ho nevzaly mezi sebe. Ono s nimi ale také nechtělo být. Bylo totiž už docela rozmazlené a nechtělo dobré bydlo opustit. Tatínka Máňa moc milovala a kdykoliv si někde sedl, usadila se mu na klín, na rameno a dokonce i na hlavu.
Když jsme šli na procházku, tak slepička si sedla tatínkovi na rameno a šla s námi. Pokud jsme šli někam dál, tak jsme Máńu nechávali na zahradě a když jsme se vrátili, Máňa seděla na prahu a vítala nás.
Bohužel stále rostla, a tak chodila spát do koupelny, která byl spojena s WC. Pokud jsme měli někdo potřebu v noci, tak jsme málem dostali infart. V rozespalosti jsme zapomněli, že tam Máńa nocuje, a jak jsme vešli dovnitř, Máňa se vyděsila, začala tlouci křídly do kovového kotle a hlasitě kokodákala.
Prožili jsme s Máňou opravdu krásné chvíle. Jednou ale, když jsme přišli z procházky, tak nás Máňa na prahu nevítala. Prostě zmizela. Prohledali jsme s bratrem všechna místa, kde by mohla být a hlavně prolili hrozně slz.
Máňu už jsme nikdy nenašli a ještě teď, když to píši, na ni vzpomínám s láskou.
