Je mi chřipkově, už týden. Nemám rýmu, ani kašel, ani horečku,a le bolí mě "celej člověk" a hlava a jak! A ta mě nebolívá nikdy. Bolí mě i za očima, bolí mě chodidla i prsty u nohou. Že bych "marodila" v posteli, nepřichází v úvahu - po pěti, maximálně šesti hodinách v poloze ležmo bývám tak rozlámaná, že bych mohla přestoupit rovnou do rakve.
Ráno mě obyčejně bývá tak stopadesát let. Ale po osprchování už je mi kolem třiceti. Ale teď určitě sprcha nebude. Snídani jsem zvládla, hodila do sebe dva Acylpyriny a naordinovala si klid v křesle. Ale chtělo to přípravu, horký čaj do termosky, sklenici s vodou na zapití prášků, knihu, časopisy, sudoku,
křížovky, propisku, blok (kdybych chtěla něco psát), dvoje brýle, mobil, ovladač k televizi, prášky, kapky do očí, krém na ruce, pár jablek, nůž. Snad jsem na nic nezapomněla. Až se zabalím do dek a ulehnu do křesla, budu na pár hodin jak na opuštěném ostrově. Ještě jsem z mrazáku připravila něco na oběd, také jsem obsloužila moji kočku Míšu a bylo hotovo.
Do jedné deky se zabalím, druhou se přikryju, nohy na podnožku, ta je úžasná. Moje Mišulka mi vyskočila na klín a konečně se můžu začít léčit. Je mi teď opravdu nedobře, slabo až skoro na omdlení. Ta příprava mě docela vysílila. Ani jsem nepustila televizi, hned jsme obě spaly, víc než čtyři
hodiny. Potom čaj, prášek, trochu jídla, trochu televize. Nečtu, nepíšu, neluštím. Míša si doběhne napít, nabaštit, obstarat svoje potřeby a zase hop na klín a pospáváme. Kdybych měla pejska, byly by asi problémy. Takhle to děláme pět dní, lednička a mrazák se vyprazdňují, na nábytek sedá prach, bylo by dobré vyluxovat, ale vydržíme.
Děti a vnoučata samozřejmě volají a vnucují se, ale ještě si stačím. Ticho a klid léčí. Nařizuji zákaz docházení, všichni chodí do práce, bydlí ode mně daleko, jen syn je přes ulici. Síla mi stačí na obsloužení Míši, na opláchnutí hrnků i na hygienu. Po týdnu už naši nevydrželi, syn nakoupil, dcera vyluxovala a navařila. Už bych to bohatě zvládla sama. Je mi skoro dobře, ale ven ještě nepůjdu. Jen Mišulka nevydržela, když za oknem svítilo sluníčko. Po třech dnech mě přemluvila a pustila jsem ji na zahrádku. Jakmile zjistila, že se jaro ještě nekoná, znechuceně se vrátila domů. Můj klín občas vyměnila
za svoje křeslo nebo za pelíšek u topení. Ještě,že ji mám,samotné by mi bylo smutno.
