Užití slova „dotek“ může být ale mnohem širší, pokud jej použijeme ve významu metaforickém. Dotek ticha, dotek jara, dotek smrti, osudu, pro mne vzácně i dotek múzy. A tak dál. Dosadit můžeme skoro cokoli.
Fakt je, že už jsem ve svém útlém jinošském věku preferoval nejvíce ten reálný význam slova dotek, tedy kontakt tělesný, příjemný dotek lidské ruky. Přesněji řečeno dotek ruky dívčí, který jsem vždy velmi rád opětoval. Pokud mi ovšem ta dívčí ruka nechtěla dát pár facek. Takový dotek by už moc příjemný nebyl. Není vůbec nic divného, pokud člověku tato dotyková preference zůstane až do pozdního věku.
Na jeden takový dotek si dobře vzpomínám, přestože se udál již před šedesáti lety. Tehdy jsem se, metaforicky řečeno, až dotknul hvězd. Byl to úžasný pocit.
Tou hvězdou, spíše hvězdičkou, byla jedna mladičká, šestnáctiletá třebíčská dívenka, se kterou jsem se seznámil na několikadenních oslavách mého oblíbeného básníka Vítězslava Nezvala. Bylo mi sotva osmnáct. Měl jsem v tamější soutěži nějaké básně, tak jsem byl pochopitelně na průběh oslav zvědavý. Nebyla to ovšem moje jediná aktivita.
Jedna z mých dalších aktivit vyústila ve velice příjemné rendez-vous s onou dívenkou v lesíku na Hrádku, vysoko nad městem. Byla už skoro noc. Seděli jsme na lavičce, tulili se k sobě a hluboko pod námi tekla Jihlávka. Krásné místo. Jako by bylo na podobné schůzky zhotovené záměrně. Ta řeka tam pochopitelně teče pořád. Otázkou je, zda je tam ještě ta naše lavička. No, po šedesáti letech asi těžko.
Ta dívenka byla tak blízko, že jsem cítil neodolatelné nutkání ji políbit. A také jsem to učinil. Lehce a nesměle. Poprvé. Moc jsem to tehdy ještě neuměl. Ona také ne. Okamžik štěstí, který se jen těžko popisuje. Euforická chvíle, kdy se člověk skutečně dotkne až hvězd.
A pak jsme se líbali jako o závod. Tato, naše skoro noční, siesta byla však až brutálně přerušena velkým rojem komárů, kteří se na nás krvežíznivě vrhli. Se smíchem jsme prchali z lesa.
Fakt je, že s přibývajícím věkem dostávaly doteky, které jsem prožíval, stále promyšlenější podobu, ale ten první, nesmělý třebíčský dotek, ten se zapomenout nedá.
Určitě se nedá zapomenout ani první, ta nejintimnější chvíle milování, nebo první dotek droboučké dětské ručičky krátce po narození syna. Těch prvních doteků bylo více. Ne všechny mi ale zůstaly v paměti tak, jako ten úplně první milostný polibek, který jsem dal dívce.
S přibývajícím věkem dostával, alespoň v mém případě, pojem „dotek“ stále více podob a významů. Ten prapůvodní význam, tedy dotek lidské ruky, ten si však svou prioritu zachoval. Skoro si myslím, že spíše svou váhu a důležitost v našem podzimu života posiluje. A tím víc, čím je ho méně. Čím je, takový příjemný dotek ruky blízkého člověka, vzácnější.
