Jsou to cesty, kterými jsem provázela svoje děti do školky či do školy. Jsou to cesty, kudy jsem chodila s radostí do své práce. Jsou to různé polní cesty, kterými jsem chodila a chodím na procházky se svými psy. Jsou to cesty, kterými jsem se projížděla a projíždím na mém kole. Jsou to cesty mého života, mého srdce.
V souvislosti s těžbou hnědého uhlí vznikla u nás dnes již oblíbená a hojně využívaná Radovesická výsypka. Krásy tohoto rozlehlého území již objevili turisté, cyklisté, pejskaři, mladé rodiny s dětmi na výletech. Na Radovesickou navazují již malebné vesničky vedoucí k úžasným kopečkům Českého středohoří. Vlastně celý náš Ústecký kraj je České středohoří se svými pozoruhodnými úkazy.
Všechny cesty, kterými se vydávám na cestu, mají někde svoji otočku a já se vracím zpět k domovu. K našemu domu, k našim lidem, k našim zvířátkům. Mockrát jsem již psala o mých oblíbených místech v okolí, v upravené přírodě po těžbě uhlí, o výletech do Českého středohoří, jehož krásy mám za humny. Ráda poznávám krásy naší země, dříve i v cizině, ale doma je doma.
Nejsem básník, přesto spolu s K.V.Raisem mi dovolte říct:
Cestička k domovu
známě se vine.
Hezčí je krásnější
než všecky jiné.
Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.
A kdybych na světě
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.
A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.
Věřím, že otisky mých šlépějí na všech místech, kde jsem byla, zůstávají a v našem kraji několikanásobně. Nadchází jaro, musím zkontrolovat kolo, koupit psím holkám nové obojky, nechat si dát opět letní gumy na auto a hurá ven. Vše bude na svém místě, kopečky, údolí, potůčky, lesy, městečka i vísky. Buď požehnána naše Země, naše Domovino!
