Ráda s námi sedávala večer u telky, kdy se těšila, až si přiťukneme sklínkou vína. Maminka upřednostňovala červené, protože to je přece na zdraví a posílí srdíčko! Nicméně, sklínku červeného vína jí lékařka s úsměvem povolila. A maminka se tohoto doporučení ráda držela.
A když odložila při obědě příbor, jako že už nechce, povídám: „Mami, večer si s námi nepřiťukneš, dokud to nedojíš.“ A šups, jídlo do maminky zahučelo než bys řekl švec!
Nicméně, naše mami byla fajnšmekr. Víno jí sice chutnalo, ale od tatínka věděla, že taková slivovička rovněž není k zahození. Tatínek zase užíval po ránu štamprdle slivovičky na roztažení cév, jak mu prý poradil doktor. Jenže slivovička u nás v té době nebyla populární.
Svého času jsem dělávala bezinkovou limonádu, jež po vykvašení chutná tak trochu jako nízkoalkoholové bublinky. Tak jsme je měli v lednici pro strýčka Příhodu. Tyto dobroty přelévám vždycky do lahví, které mám zrovna k dispozici a bezinka skončila v lahvi od vodky.
Jednoho dne přijdu z práce, nevím proč, nezvoním, tiše vezmu za kliku, pomaloučku otvírám dveře do obýváku a skoro mě praští do hlavy otevřená dvířka od lednice. Potichu se podivím, co se děje, nakouknu za dveře a co nevidím. Naše skoro osmdesátiletá maminka sedí čile na „bobku“ a ucucává „vodku“. Nechtěla jsem jí kazit radost ze zakázaného ovoce a tiše jsem se vykradla zpět. Vezmu znovu za kliku, rámusím, pomalu vejdu do kuchyně a narazím pořád ještě do otevřených dvířek od lednice.
Podivím se. „Mami, proč máš otevřenou tu lednici dokořán?“
A naše maminka, už vestoje, jen prohodila lahev za krabici. V ruce drží krabici s mlékem, ucucává a po očku mě pozoruje, jestli ji dobře vidím. A povídá mi: „Ále, zkoušim, jestli to mlíko není kyselý!“
Naše maminka byla prostě pohotová, kam já se na ni hrabu. Ta mě převezla, kdykoliv se jí zamanulo... :-)
