Když bylo našemu kocourkovi Lumpíkovi skoro půl roku, přinesl Václav malého nalezence - mrňavé rezavobílé koťátko. Celý den žalostně mňoukalo a pobíhalo u restaurace, kde on pracoval. No, jak jinak, přinesl ho domů, prý aspoň budeme mít každý jednoho, byl to také kocourek.
Klepal se, chudáček, zimou a ani jíst z misky neuměl. Ze sušené smetany jsem udělala kašičku a nejdříve mi jen olizoval prst, ale když jsem mu namočila čumáček do talířku, za chvilku začal mlaskat a bylo vyhráno. Dala jsem mu jen maloučko, přece jen jsem měla strach, abych mu neublížila. Nebyla jsem z toho nenadálého přírůstku nadšená a také Lumpík začal žárlit. Nervózně si olizoval bříško, schovával se před námi, ani se nenechal pohladit. Vůbec jsem si nevěděla rady, dokonce jsem obvolala dva kočičí útulky, jestli jim mohu přivézt nalezené kotě, ale všude měli plno.
Naštěstí to žárlení trvalo jen do druhého dne. Tenhle kocourek byl pěkně čiperný, tak dlouho na Lumpíka dorážel, až ten ho vzal na milost. Začal mu dělat mámu, myl ho, masíroval mu bříško, občas ho pohlavkoval. Začali jsme mu říkat Vašíku, po jeho zachránci. Ještě musím říci, že jsme s ním zašli k panu doktorovi, jestli je v pořádku a dozvěděli jsme se, že je mu nejvýše šest týdnů, ale je dobře živený a zdravý. A tak byl náš.
To nám teprve začalo divadlo. Všechny radosti, legrácky, lumpárny i starosti se zdvojnásobily. Lumpík nejraději lezl po výškách, po závěsu vyšplhal na skříň a dolů se dostával tak, že seskočil na televizi a z té na křeslo a protože jsme ho nahlas chválili a obdivovali, předvedl nám to i třikrát za sebou. A Vašík, ten byl ještě hodně maličký a nikam sám nevyšplhal, tak ten schovával všechny hračky a klubíčka pod nábytek a pak to zase hledal a doloval zpátky. Jednou mě docela polekal. Měli jsme válendy s úložným prostorem, bez nožiček a byly asi dva centimetry nad podlahou. Vašík ležel na bříšku, přední packy pod tou válendou, úplně natažené a vůbec se nehýbal. Vypadalo to, že je má uskřípnuté, ale to náš kocourek únavou usnul uprostřed hry. Ale i on se brzy naučil používat drápky a tak jsme ho občas sundávali od stropu, protože se vyšplhal po zácloně a nahoře u tyče bezmocně visel a zděšeně mňoukal. To jsem musela přinést schůdky a Vašíka odtrhnout.
I Lumpas mě jednou k smrti vyděsil. Měli jsme v ložnici nad hlavou polici s knihami. Mimo jiné tam stál velký kameninový džbán a v něm suché kytky. A Lumpáskovi se povedlo tam vyskočit. Bylo velmi časné
ráno a my jsme ještě spali. Ten džbán spadl přímo na mou hlavu. Naštěstí jsem ležela na boku a džbán se nerozbil, ale rána to byla děsná, i krev tekla a takové probuzení bych nikomu nepřála. A to se ještě Lumpas urazil, protože jsme ho nechválili.
