Povídka: Nemocniční nevěra

„Von má jinou ženskou?!“
„Jó, má nějakou ženskou. A to máme dva měsíce před svatbou. On už byl jednou ženatý, já byla také vdaná, takže oba víme, do čeho jdeme, co nás čeká. A on se chová takhle…“
„A jak si na to, Hanko, přišla? Jak to víš? Karel o tobě vždycky moc hezky mluví.“

„Mluví, mluví, ale každou středu a někdy i v sobotu zmizí. Že prý musí za maminkou. Jednou taky takhle odjel za maminkou a ona volala. Kde prý je Karlíček? Tak jsem jí řekla, že jel za ní. Ale ona byla už tři neděle v lázních. Tak kam tedy jezdí?!“
„A zeptala ses ho?“
„Ne. Myslela jsem, že mi to buď řekne, nebo že to nějak vysvětlí.“
„A víš, kam jezdí?“
„Já se bojím, že kdybych za ním jela, že bych tu situaci nezvládla.“
„Hani, já tomu nevěřím, že by Karel měl nějakou ženskou. Ale jestli chceš, zkusíme ho spolu sledovat. Uvidíš, že se to nějak vysvětlí.“

Eva jela za Karlovým autem a upřeně pozorovala jeho koncová světla.
„Tak ona, ta ženská, není z Kamenice! Odbočuje na Budkov,“ povídá Hanka v autě.
„Pozor, zastavuje. To je přeci ten nemocniční ústav.“
„A hele, už na něj ta mrcha čeká,“ říká vztekle Hanka.
Sestra ve stejnokroji napřahuje ruku a podává jí Karlovi. Smějí se a odcházejí dovnitř.
„Vidíš? Co jsem ti říkala! Má ženskou,“ poplakává Hanka. „Co mám dělat, Evi?“ Kapesník jí už nestačí. Pláče.
„Ale ani se nepolíbili,“ snaží se zlehčit situaci Eva.
„To je jasný, nebudou tady hrát divadlo. Šli dovnitř, ale já… já tam nemůžu.“ Další příval pláče se hrne Hance do očí.
„Dobře,“ povídá Eva. „Já se tam dojdu jako na něco zeptat. Něco si vymyslím. Ty počkej tady.“
Eva otevřela velké vchodové dveře a zmizela v budově. Deset, patnáct minut, co byla pryč, Hanka trpěla. Představovala si, že šli spolu na pokoj… Nebo do kanceláře?! V hlavě se jí fantazie rozběhla do neuvěřitelných detailů. Když se konečně otevřely ty obrovské dveře, stála v nich Eva a mávala na Hanku. Ta vyskočila z auta a běžela k ní.
„Pojď a na nic se neptej. Pojď!“ říká rychle Eva.
„Ale Evo…“
„Říkám ti pojď!“
Šly chodbou k pootevřeným dveřím nemocničního pokoje. Na posteli ležela asi osmiletá holčička. Karel jí držel a hladil jí obě ruce.
„Tak to je moje Zuzanka,“ povídá a usměje se. Zuzanka se taky usmála a Hanka nechápavě koukala.
„Zuzanka je moje dcera z prvního manželství. Od narození nemůže chodit, jenom leží. Když jsme se rozvedli,“ pokračoval Karel, „bývalá žena sem přestala chodit a Zuzanka má už jenom mě. A tak jsem za ní začal každou středu jezdit.“
„A proč jsi mi o tom neřekl?“
„Bylo toho na mě moc. Rozvod, Zuzanka a naše svatba. V práci jsem měl taky problémy, to přeci víš. Chtěl jsem ti to všechno říct v klidu, později. Bál jsem, že tě ztratím, že kdybych ti to řekl všechno najednou, před svatbou, tak že mi utečeš.“
„Ty jeden blázínku…“ Hanka se znovu rozplakala, ale jinak, hezky.